Nixon

Ve srovnani s JFK, ktere se nabizi, se jedna o odlisne vedeny snimek, ale se stejnym ucinkem, protoze se znovu (Oliver Stone) povedlo divaka zaujmout a udrzet pribiteho ke kreslu po cely cas ktery je natahnut na neuveritelnych vice nez dveste minut. Spinava politika a Nixon uprostred jako prostrednicek a loutka. Skvely vykon (Anthony Hopkins). 80% (29.01.2010)

tenhle film má docela smůlu...jednak nepodchycuje zas až tak atraktivní osobnost nebo tématiku jako Doors nebo JFK ( přitom je Nixon tematicky nejzajímavější a natočený to neni o nic hůř )...zároveň přišel až po nich a opakuje postupy předvedený už ve filmech předchozích.........moje aktuální alergie na Richardsona tady dostoupila svého pomyslného vrcholu....na jednu stranu sice šetří se svými pověstnými přepaly, ale pořád je tu ta klasická barevnost, kašírovanost, epičnost a nadužívání podhledů...nejsem objektivní...v určitejch ohledech to působí velice moderně, v jinejch to zas dost zestárlo......na druhou stranu se ten vizuál ke zvolený poetice hrozně hodí.....a v tom je ten problém...co vlastně ten Stone dělá ? demytizuje ? určitě !....ale souběžně remytizuje.....a nejenom to, on ten americkej mýtus ještě zesiluje ( z tohohle důvodu mam nejradši Alexandra, kdy ten film má abstraktnější charakter a neopírá se o konkrétní moderní dějiny - patos je pak přijatelnější, vhodnější)....nechápu, jak mu někdo mohl v souvislosti s WTC vyčítat, že se pod tíhou situace uchýlil k patriotismu....z jeho filmů patriotismus místama vyloženě stříká ( když se kamera v záběru na letišti zvedá nad davy lidí s vlajkami v rukou, tak jsem si řikal, že už fakt stačí)........jenže na druhou stranu ta mýtizace je souběžně optikou hlavního hrdiny, který sám sebe vidí v kontextu velkých dějin, stylizuje se......a v po dvou hodinách tam nastoupí velice náhlý a silný zcizení a film přepne do temný roviny....co má člověk s tim Stonem dělat ?! kdyby aspoň nebyl tak dobrej filmař, bylo by ten odsudek snazší......v určitých ohledech pochybný, ale pořád silný zážitek....plus skvělý Hopkins, který nevyrábí karikaturu, ale kompaktní, živoucí figuru... (15.01.2012)

Nixon byl muž, který vedl Ameriku v jejím nejsložitějším období od občanské války. Viděno v tomto kontextu, jeho pád měl sotva co dělat s jeho omyly a nedostatky. Navzdory přesvědčivému volebnímu vítězství a politickým úspěchům, levicoví intelektuálové ho dokázali vyřídit, protože kontrolují média na východním pobřeží USA. Jsou to titíž lidé, novoangličtí aristokraté, kteří později nenáviděli Reagana a znemožnili Bushe mladšího. Všechny tyhle prezidenty, selfmademany bez elitního vzdělání, měli za vidláky. Přitom kdo jiný než oni by měl personifikovat ideál otevřené společnosti? Nixonovi nepomohlo ani to, že napravil právě to, co východní liberálové nenáviděli, zejména Vietnam. A ačkoli to byli Kennedy a Johnson, kteří to spískali, coby ne-vidláci zůstali nedotknutelní. --- Stone k mému nemalému překvapení tyhle paradoxy ukazuje dosti objektivně. A rozvíjí podle mne velmi rozumnou hypotézu, že Nixon mařil vyšetřování Watergate ne kvůli nějakým selháním ve funkci prezidenta, ale kvůli starým hříchům a tajemstvím, sahajícím snad až do Eisenhowerovy éry (kdy byl Nixon viceprezidentem). Na rozdíl od Stonea však nevěřím, že šlo primárně o Kubu; tu zvrtal Kennedy. Nixon měl zkrátka v šatníku nějaké kostlivce, kteří byli přijatelní v padesátých letech, ale ne v sedmdesátých. Byl vlastně zničen coby přežitek starých časů. (27.08.2015)

Richard Nixon je jedným z najkontroverznejších prezidentov USA dvadsiateho storočia. Hopkins bol v každom prípade vynikajúci v psychologickej práci svojej postavy, pričom najdramatickejšie scény sa odohrávali, keď bol opitý a kontroloval svoje rozhodnutia pri počúvaní svojich slávnych zvukových pások. 6/10 (21.03.2021)

Pár let poté, co Stone natočil své pravděpodobně nejzásadnější magnum opus a to JFK, se zaměřil tentokrát na pravý politický protipól liberálního smýšlení Johna Kennedyho, tedy Richarda Nixona. Stoneovi se podařilo opět vzbudit v divákovi paranoiu 60. a 70. let, která obestírala americký národ, jež se stále ještě nezbavil myšlenkových pout, které mu nasadil senátor McCarthy. A v této době přichází Dick Nixon, jako člověk, který eliminoval politiku na "dobro" a "zlo", "my" a "oni" a snad možná ještě přesněji na "já" a "oni". Paranoia tentokrát sídlí v Bílém domě a tomuto tématu ustupují do pozadí (ale nejsou opomíjeny) tak důležité události, jako uznání Číny, SALT I a II a válka ve Vietnamu. O co se Stone snažil, bylo nejspíše ukázat na mnohdy trnité cestě k prezidentskému křeslu Nixonovu osobnost a důvod, proč odposlouchával nejen sebe, ale i ostatní, což vedlo k jeho rezignaci. Nemyslím, že se dá tento film považovat za historický pramen už jen z podstaty, že byl natočen právě Oliverem Stonem, ale nelze mu upřít výpovědní hodnotu a snahu přiblížit asi nejnenáviděnějšího prezidenta v historii USA divákům. (16.05.2015)