JFL

Zásadní film z hlediska Arnoldových hereckých kvalit: ve scéně, kde svádí vnitřní souboj s ďáblem, si zřejmě vypomáhal dvojtou dávkou Regulaxu.

Chyba je očekávat od Sick Nurses horor. Jako humorně přešvihnutá exploatační podívaná s vyprávěcí strukturou a stylovými prostředky hororu nabízí famózní zážitek. Už upoutávka ukazuje, že se film nebere nijak vážně a sází především na přehlídku polonahých těl thajských modelek a jejich nápaditou devastaci. Stejně tak žánrově povinný závěrečný zvrat zde dostává geniálně podvratnou podobu. Toto není film pro bojácné sledování doma u monitoru či televize, ale pro velkolepou zábavu v kině nebo na filmovém večírku s přáteli.

Pozitivní hvězdičkové ohodnocení pouze vyjadřuje zdrcující efektnost zdejší filmové formy (enormně vynikne při zhlédnutí v kině se zesíleným zvukem). Vrcholným dokladem vítězství stylového pozlátka nad vším je bourneovsky pojatá automobilová honička, kde vozidla evidentně jedou rychlostí okolo 10 km/h. Co se týče příběhu a vyprávění, je film, podobně jako mnohé snímky bratří Pangů, naprosto otřesný a nesmyslný.

Jako hra s žánrem "ženy ve vězení" je Leonera geniální. Obsahuje všechny povinné žánrové ingredience (pohledná hrdinka, scény ze sprchy, kočkování vězeňkyň, lesbické scény, vzpoura, útěk), ale proměňuje je v duchu realismu a především pak jednou zásadní věcí: hrdinka je těhotná a sedí tedy v bloku pro matky, kde ženy vychovávají své děti až do čtyř let věku. Voyeurský modus typický pro klasické filmy z ženských věznic se proměňuje právě tím, že hrdinka je viditelně "zbouchnutá" a tedy už nefiguruje jako erotický objekt. Díky tomu (a dalším motivům) se film rozvíjí jako poutavé drama, které pokračuje i po narození syna.

Kde jinde mohl Seidžun Suzuki plně odpoutat svou obrazotvornost z řetězu než v animovaném filmu, který navíc náleží k proslulé nadsazené sérii inspirované francouzskými kriminálkami.

S filmy s bojovým uměním je to jako s pornem - příběh je spíše třešničkou na dortu, která nerozhoduje o kvalitách snímku. Ty určuje provedení scén, kvůli kterým se diváci na daný film chtějí kouknout. Zdejší bojové scény bez nadsázky patří k tomu nejlepšímu, co za poslední léta v Hongkongu vzniklo. Ty tam jsou uhlazené kung-fu sestavy. Na jejich místo nastupují drsné a nemilosrdné souboje plné krve a potu, které nadchnou propracovanou choreografií a dechberoucím nasmímáním. Jako bonus přičtěte poutavý příběh o morálce policistů a gangsterů.

Na první pohled hloupoučká bojovka představuje jednu z nejvěrnějších adaptací komiksu za poslední roky. Každý, kdo četl asijské komiksy nebo viděl nějaké anime, bude ve spoustě záběrů poznávat typicky komiksovou stylizaci postav, scén a zobrazení pohybu. Tvůrci zachovali žánrem i předlohou předepisovanou patetičnost a naivitu. Nejvíce se však vyřádili při ztvárnění bombasticky nadsazených soubojů sehraných smetánkou současného bojového filmu.

Luc Besson přichází s pohádkou pro dospělé, kde místem za sedmero horami a řekami je Paříž. Ta však nemá nic společného s reálným velkoměstem s ulicemi plnými lidí. Naopak má blíže magickému místu, jakoby krátce po rozbřesku, což ještě zdůrazňuje černobílá kamera opájející se podmanivou architekturou města. Vstupte do svérázného, úsměvného a především okouzlujícího světa hlavních postav, které stejně jako hrdinové jiných Bessonových vyprávění nacházejí sami sebe a své city, které rezonují na druhé straně plátna/obrazovky.

Wu-sia je označení pro čínské příběhy o nadlidských šermířích, kteří vybaveni bájnými zbraněmi bojují proti bezpráví a ochraňují utiskované. Do této kategorie patří známé hity Tygr a drak či Hrdina. Posledním příspěvkem žánru, který si našel cestu do Česka, je dlouho očekávaný epos režiséra Tsuie Harka. Ten do filmu vnáší svůj typický styl. Vizuálně uchvátí tematizací elementů skrze prach a písek, vodu, plameny a vítr. Vyprávění záměrně vynechává velké části děje a film se tak stává zábleskovou evokací archetypálních příběhů a klasických hrdinských postav.

Každý se alespoň jednou zamiloval. K lásce patří spousta nádherných chvil, ale také nejistoty, zdali je daný člověk ten pravý, jaké má úmysly, jakou má minulost, či jak moc odpovídá naším představám. Přesně tak romanci podává jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších titulů všestranného a stále osobitého japonského režiséra Takašiho Miikeho. Stejně jako ve většině jeho filmů se i zde výrazně projevuje pro něho typické ovládání diváka. S mistrovskou precizností kontroluje náladu jednotlivých pasáží a důmyslně stírá hranice mezi realitou a zlým snem.