JFL

Film o dočasně opuštěných bytech, bolestivých ranách golfovými míčky, všeříkajícím mlčení a trénování neviditelnosti představuje jeden z vrcholů tvorby autorského jihokorejského filmaře Kima Ki-dŏka. Pečlivě spřádá opojnou, až hypnotickou atmosféru, do které balí křehký příběh neobyčejné romance, v němž má nenahraditelné místo syrové násilí, i polibky jemné jak pohlazení vánku. Vypráví báchorku na hranici reality a polospánku o hrdinovi, který začíná na okraji společnosti a směřuje za hranice vnímání svého okolí.

Klasické béčkové dílo 80. let - naivní a machistický obraz bojových umění, queer interpretace, humpolácká choreografie, národnostní stereotypy a otřesní herci v epizodních rolích. Van Damův první a naprosto esenciální film - přemíra roznožek, vrtulové kopy, holý zadek, švihácké úsměvy, frajerské mrkání, hrozivé dramatické herectví a posedlost vlastní muskulaturou před objektivem kamery. V zásadě debilní film do sféry bizarností posouvá rovina "podle pravdivých událostí". Není moc dobrou vizitkou dané doby, že tento snímek ovlivnil celou jednu generaci, ale současně mu nelze upřít velkou uhrančivost.

Mělo to být něco jako Van Dammova variace na Game of Death Bruce Leeho (nezaměňovat se Hrou smrti splácanou Robertem Clousem) - také soubojový film, v němž proti sobě stanou praktikanti různých bojových umění, přičemž ve výsledku vyhraje hrdina, který v sobě spojuje všemožné styly boje (zdejší hrdina vyrůstal na ulici, učil se muai-thai a Van Damme používá svoje klasické pohyby založené na karate). Bohužel příběh je podkopáván hrozivým vyprávěním, které bez dramaturgické výstavby a kauzality skládá jednu hloupou a schematickou scénu za druhou (navíc se scénář v závěru nemůže rozhodnout, jestli to celé byla vzpomínka zestárlého hrdiny či příběh z knihy novinářky) a celkový koncept zase dostává na frak Van Dammovým naivně povrchním přístupem k bojovým uměním a Orientu. Možná ve snaze o co nejširší přístupnost ve filmu nezazní názvy stylů, které jednotliví bojovníci zastupují, pouze názvy zemí a namísto porovnání specifik každého stylu film ukazuje pouze exoticky efektní předváděčky.

Jean-Claude Van Damme stále žije. Sice už není tak pohyblivý jako dřív, ale s pomocí schopného režiséra a zručného střihače dokáže divy a to i na poli herectví. Jeho filmy sice nesnesou srovnání s první ligou amerických akčních spektáklů, ale v kategorii béčkových filmů ve stylu naivních 80. let rozhodně patří mezi ty lepší. Díky správné dávce nadsázky a sebeironie dokáže spolu s režisérem Sheldonem Lettichem (Dvojtý zásah) obstát i ve spojení s drsňáckými černými rapery, které bývá zárukou kariérního úpadku, ale zde vyústilo v přijatelný oddechový film.

Úžasné funkční spojení stylu francouzské nové vlny a žánru slasheru.

"Cherie" je zajímavé jako hříčka na městské romance natáčené tou dobou Shaw Brothers, která se postupně zvrhává do stále větší fantasmagorie. Film vychází z enormní obliby herečky Cherie Chung, takže její postava je středobodem veškerých událostí. Výsledkem je nápaditě pojatá hongkongská komedie osvěžená tím, že zde gagy nejsou podřízené tradičnímu hongkongskému lidovému humoru, nýbrž hrám s žánry a se samotnou hvězdou - v tom se "Cherie" blíží filmům francouzské nové vlny, které Patricka Tama dle jeho slov silně inspirovaly.

Režisér Terrence Malick svými filmy nevypráví příběhy, nýbrž vyvolává emoce. Čas i prostor jsou podružné, neboť by narušovaly pohružující skladbu obrazů, zvuků a vnitřních monologů. Jeho verze legendy o lásce indiánské princezny Pocahontas a conquistadora dává vhled do myslí ústředních postav a skrze emocionálně stimulující scény a obrazy nechává diváky zakusit pocity z lásky i nových světů.

Recenze v A2

Recenze v A2