salalala

Naprosto tuctová žánrovka, která by asi ráda byla něčím víc, což se jí ale nedaří. Tate Taylor nic špatně vysloveně nedělá, protože se mu daří vytvořit poměrně hutnou atmosféru určité nejistoty a zvláštního smutku, který hlavní hrdinku provází, nemá problém ani s tempem, které nijak nedrhne a povedlo se mu angažovat Dannyho Elfmana, jehož hudba atmosféru příjemně dotváří. Selhává ovšem ve vyprávění, protože neustálé přecházení z jedné časové roviny do druhé a střídání minulosti se současností není úplně šťastně řešené, protože se v něm divák ne zcela orientuje a a vzhledem k většímu počtu postav je místy chaotické a matoucí. Samotný příběh pak je nepříliš zajímavý, protože zatímco knižní předloha (která tedy taky není nikterak zásadní a výjimečná) pracuje s motivem toho, že hlavní hrdinka může být vražedkyně, ve filmové podobě tato varianta nikoho nemůže napadnout ani na minutu, protože je hned jasné, že hlavní hrdinka je jen pozorovatelkou a vypravěčkou, nikoli ale podezřelou. S tím pak souvisí i to, že závěrečný zvrat tím pádem nemá takovou sílu a vzhledem k tomu, že počítá s tím, že Rachel je podezřelá, je nechtěně směšný, protože je tím pádem dost na vodě. A právě rozuzlení snímek sráží někam do velmi lehkého nadprůměru, neboť Emily Blunt je velmi dobrá a vzhledově skutečně připomíná vysloužilou alkoholičku, krok s ní ale prakticky nikdo nedrží, protože ostatní už nemají tolik prostoru a logicky tak nejsou nijak výrazní. The Girl on the Train rozhodně není ztrátou času a zhlédnutí vyloženě nikoho neurazí, jen tvůrci nedokázali vytěžit veškerý potenciál a tak trochu se utopili ve vlastních ambicích. 60 %

Divácky asi nejméně vstřícný Stanley Kubrick, který tu notně popustil uzdu své fantazii a zvolil hodně zvláštní stylizaci, která rozhodně nesedne všem. Je strašně jednoduché vidět ve filmu oslavu násilí a sexu, jenomže interpretace je složitější a ve výsledku jde vlastně o dost drsnou satiru na fašizující společnost, v níž si politici ničím nezadají se zločinci a násilníky, jen používají jiné metody. Kubrick tu krom specifické dystopické atmosféry nabídne hned několik lahůdkových scén (zrychlená scéna soulože zdaleka vede), v nichž si vypomáhá zpomalovačkami, případně výborně napsanými cynickými dialogy, navíc úplně změní náhled na písničku Singin´ in the Rain (ta už nikdy nebude znít stejně). Celkové vizuální podání plné barev je fascinující a v kombinaci s hudebním doprovodem tvořeným klasickými skladbami (nejen) Ludwiga van tvoří zvláštní náladu, která diváka značně zneklidní. Malcolm McDowell tu ztvárnil životní roli, na kterou už nikdy nenavázal a jeho specifický typ herectví je tu vytěžen na maximum a právě on táhne snímek vpřed, ačkoli všichni zúčastnění jsou výborní, jen nemají tolik prostoru. Samotný závěr pak možná vyznívá tak trochu lacině a scéna s ministrem je možná o něco delší, nepochybně to ale byl tvůrčí záměr, což rozhodně nelze vytýkat. A Clockwork Orange je naprostá klasika, která je ve svém poselství silně nadčasová (a dnes možná aktuálnější než kdy jindy) a nekompromisní, i proto se na ni nekouká úplně snadno, zároveň je kousavou a břitkou satirou, která by se bohužel mohla proměnit v realitu. 100 %

Formálně dost zajímavý počin, k jehož prožitku je úplně nejlepší nevědět vůbec nic a nechat se vést režisérem. Zach Cregger viditelně chtěl natočit něco trochu jiného a až geniálně pracuje s diváckými očekáváními, což je nejlépe vidět v první třetině, která je asi tím nejlepším, protože má hutnou atmosféru a celou dobu směřuje k naprosto předvídatelnému průběhu, který se ale v určitou chvíli stočí úplně jiným směrem, při kterém ona nepříjemná atmosféra graduje a divákovi opravdu není příjemně. Druhá třetina je pak v mnohém jiná, koketuje s komedií, nicméně pozvolna najíždí na hororovou linku, která má blízko ke slasheru a nebojí se ani několika vskutku nechutných momentů ("chlupatá" lahvička s mlékem jednoznačně vede), zároveň ale umně pracuje s fenoménem MeToo, který je pro pozdější jednání klíčové postavy s tou ženskou dost důležitý. Všechno pak uzavře třetina třetí, která je trochu moc doslovná a asi nejvíc ze všech působí jako úlitba žánru, protože se snaží odpovídat na otázky "původu hlavního bubáka" a volí standardní cestu flashbacku. Ta není úplně špatná, jenomže mnoho motivů stejně nezodpoví, nevyhýbá se určitým nelogičnostem, a ačkoli je v ní jeden originální gore moment, tak působí trochu prvoplánově a uspěchaně. Georgina Campbell v hlavní roli je v rámci možností dobrá, Bill Skarsgard zase výborný (ten to má ale jednodušší svou "historií" a vzhledem), posléze se k nim přidá Justin Long, který není ničím výjimečný, ale do své postavy se plně hodí. Barbarian je rozhodně zajímavý a svým způsobem originální film, který ale jeho tvůrce točil spíš sám pro sebe a pro fanoušky žánru, kteří jsou trochu otevřenější a ocení lehké žánrové experimenty. 70 %