DaViD´82

Pokračuje se ve stylu udaném v Šin Godžiře; tedy procedurální satira, která umí tnout do byrokratických procesů vládních institucí stejně jako vzdávat retro holdy klasickým kaiju bitkám. První půl hodina by ostatně mohla fungovat jako přímé pokračování Šin Godžiry. Stejné "sofistikovaně antidivácké" statické záběrování z podhledu na lidi sedících u počítačů (jedna věta snímaná z podlahy, kdy většinu záběru zabírá rozostřená kancelářská židle a pouze v horním rohu je objekt zájmu, následuje střih na další větu na záběr jakoby pod monitorem před klávesnicí apod.). Ve druhé rovině kaiju bitky, se zdánlivě otřesnými CGI efekty, které však jdou ve šlépějích klasik z modelů/týpků v kostýmech. Ovšem od konce druhého Ultramanova zjevení to jde do kytek pokud nejste echt kovaný ultramaní fanboy znalý historie. Pokud jím jako já nejste, tak se to pro vás překlopí v na celovečerní stopáž roztaženou dětinsky naivní epizodu z původního Doctora Who o mimozemšťanech hrajícími si s planetou Zemí, tajnými organizacemi, přírodou, vládami. K uzívání nudné. Popravdě nebýt úvodní půlhodiny, nabízela by se spíše možnost, že Higuči na to bez Anna nemá. Takto je chyba čistě v neznalém divákovi, kterému chybí kontext ke správnému fanouškovskému docenění.

Dvě komise, dva ambivalentní narcisové a spousta pnutí, (ne)vyřčeného a dějiny ovlivňujícího. Na Nolana nečekaně emotivní a s emocemi a charaktery pracující. Ve vší komornosti velkolepé, ve vší časohrátkové zběsilosti postav/jmen/událostí v jeden každý moment přehledné. Tři hodiny dialogů zhuštěných do pocitově mnohem kratší stopáže. Hmatatelnost toho všeho, herecké výkony, Göranssonův podkres, střih... Vše je na vůbec nejvyšší cinefilské laťce, ale není to důvod proč to milovat. Tím je, jak to totálně semele, zadře pod kůži, jak se to neškolometsky popasuje s vyrovnáváním se s velkými životními otázkami a především, jak setsakra dobré to je jako film a zážitek.

Anime road movie o cestě Japonskem "od jihu na sever". O setkávání s lidmi a o pubertálním sebepoznávání holky, která tak úplně neví, co si sama se sebou, emocemi a blízkými počít. A jen tak mimochodem v druhém mytologickém plánu je to o boji s megachapadly způsobujícími zemětřesení. Což je největší problém snímku. V jedné rovině je melancholicky intimní a stavící na postavách a emocích. V druhé je přepáleně uřvaný; speciálně během monumentálního finále, které však stylem a podáním vůbec neštymuje se zbytkem filmu. A tak než boj nad ohnivými pláněmi, je ve finále mnohem působivější závěrečné emociální "předávání dřevěné stoličky".

Otevírá to nosná témata v čele s narušením křehkého ekosystému a rolí "běžného člověka" v něm. Je správné ochraňovat kdysi silně ohrožený druh i ve chvíli, kdy začíná v jedné konkrétní oblasti vzkvétat a narušovat zažité pořádky? Jak soužít s přemnoženými (či se pouze vrací k původním počtům, které akorát v oblasti současná generace nepamatuje?) tuleni, kteří ohrožují živobytí rybářů a přitahují k pobřeží na turismu závislé dovolenkové oblasti lidožravé žraloky bílé, přesto jsou nadále nedotknutelní jak tuleni tak i žraloci? Je správné, že je v platnosti desítky let starý zákon nereflektující aktuální stav? Stojí výše bezpečí lidí, neupadající lokální ekonomika či ochrana přírody? Kde leží ona tenká hranice? A lze to vyvážit tak, aby toto vše koexistovalo místo "buď ti či oni"? Problém ovšem je, že ta témata sice nosná jsou, ale tvůrci z nich nic nevytěžili. Příliš kloužou po povrchu, prostor dávají každému pohledu, ale žádnému pořádně. Což je škoda, respondenty a objekty zájmu vybrali dobře. Nejvíce vypovídající je scéna kolem zdechliny keporkaka a postupného nabalování "veškerých zúčastněných". Za vidění to stojí, protože i když tvůrci na své vlastní otázky odpověď ani argumenty nehledají, tak vy si po skončení o nich nad pivkem můžete popřemýšlet a pokecat.

“Dude, it would be weird to work in a restaurant and not completely lose your mind.” Papiňák emocí, nejistot, ambicí, charakterů, depresí, jídla, radostí, sebedestruktivních vzorců chování, kakafonie frenetičnosti, úzkostí a otrocké denní rutiny v "kuchyňském zákulisí". To vše v adrenalinovém hávu (neustále je to v pohybu, kolotá tu vše a všichni, běží pět dialogů přes sebe apod.), vždy však hlavně a především o postavách.  Jak je s charaktery pracováno, jak se Storer nebojí udělat otočku o 180 stupňů pro druhou řadu, a přesto zůstat věrný konceptu... Všechna čest. Působí to jako indie film z devadesátek, ke kterému psal dialogy Sorkin na steroidech. Přes veškeré cinefilské aluze (Storer se nebojí opakovaně dávat na odiv, jak velkým fandou Michaela Manna a Ridley Scotta je), je to svébytné, strhující, podmanivé. A navzdory všemu tomu adrenalinu, chaosu a vyšponovaným emocím, to umí vzít za srdíčko a zdevastovat i vykouzlit úsměv. | S1: 5/5 | S2: 5/5 |

Spolupráce dua McQuarrie/Cruise je již zavedená značka slibující moderně pojatou starosvětskou akci ve vygradovaném, strhujícím a adrenalinovém hávu. A to bezezbytku platí i tentokrát. Dalo by se (vy)chválit mnohé, ale nejlépe to popsat na tom, že byť honičku starobylou zástavbou v malém autě či akci v nekontrolovaně uhánějícím vlaku jsme viděli bezpočtukrát, tak to jakým způsobem je zde gradovaná, vypiplaná a p(r)odaná je dechberoucí i strhující způsobem, že propotíte triko od samého uhýbaní a zatínání pěstí. Žánrovka, která akcí do morku kostí definuje (jakkoli neredefinuje) žánr. Škoda viditelné neuzavřenosti, tupé zápletky a nijakého záporáka. Opatrně nadšená zvědavost, kam to chtějí posunout ve finále.

Meta nastavování zrcadel Netflixu... Na Netflixu.

Skvostná "jakože jednozáběrová" poctivá kaskadérská choreografie (o to více škoda do očí bijícího CGI během výbuchů, havárek apod.), žádné serepetičky či dialogové výlevy a hlášky během akce, prostě se to valí ve strhujícím tempu. A tím, že čirá akce vyplňuje dobře polovinu stopáže, tak nesporně je z čeho být upřímně nadšen. Jenže... Zároveň si to podráží nohy úvodem a závěrem. První akce je po dvaceti minutách. A povinná vata "tvařme se, že máme děj a charaktery", která je vyplňuje, by se v nadčasovém akčňáku spláchla za pět minut. Závěr má zase problém, že finální zúčtování (samo o sobě solidní) je výrazně ve stínu všech předchozích akčních pasáží.

"Never have I seen such a maelstrom of bad taste and sheer magic." Dva celovečerní filmy v jednom. Každý o něčem jiném a jinak. Jeden strhující, odvážný, zběsilý, drzý; takový "Mad Max: Fury Road snímků o filmovém průmyslu němé éry". Druhý také velmi dobrý, ale klasický v tématech i pojetí. Je o nostalgii po zašlých časech, nevyhnutelném progresu a lásce k filmu. Oba filmy jsou výtečné, ovšem každý po svém. První je o zaoceánský parník lepší, je totiž ryze Chazellův. Ten druhý, přes veškeré kvality, chtě nechtě působí "pouze" jako uctivá poklona Sunset Blvd., Zpívání v dešti, Bio Ráj a podobným. Nejhorší pro oba filmy však je, že se tváří jako jeden. Což nepomáhá ani jednomu z nich.

Sestřih floskulí, kdy velikáni uctivě vzpomínají na velikána. Není to tak úplně o Leonem, není to tak úplně o jeho díle, není to tak úplně o jeho odkazu, není to tak úplně o vlivu na světovou kinematografii, není to tak úplně o nostalgických vzpomínkách a "příhodách z natáčení", není to tak úplně o osobní stránce. Prostě takové povrchní "letem Leoneho světem". Přínosné jedině pro někoho, kdo nemá tucha, že nějaký Leone vůbec kdy byl, nějaké ty nejlepší snímky kinematografie na kontě měl a nějaký ten osobitý styl, který mnohé ovlivnil, po sobě zanechal.