DaViD´82

"Where she dies is where we stay." Strhující samostatný prequel k Sheridan-Verse. Dvě dekády po konci Občanské války, echt drsná cesta několika poutníků za chimérou vysněného nového domova/začátku. Cesta skrze podmanivou nehostinnou krajinu, kde člověk člověku vlkem, kdy nepřekročitelné dravé řeky či nedostatek zdrojů jsou menší z neustálých problémů a překážek. Nekompromisní westernová kovbojka o cestě skrze divočinu. Natolik vynikající, že o to více mrzí, když v takřka v každé z epizod narazíte na nadbytečnou vatu. Koukatelnou, solidní, ale zbytečnou a nic neprohlubující ani ničemu nesloužící. Být to kondenzované do sedmi či osmy epizod, nebylo by výhrad. Každopádně vše, co si jeden na sheridanovkách (ne)oblíbil, je zde plnými hrstmi.

Předobrazy jsou jasné; autor ani nijak neskrývá, že by neměl nakoukané to samé co vy. V první serióznější (neplést se seriózní) polovině to šlape o poznání lépe než ve druhé, která záměrnou guilty pleasure rovinu tlačí poněkud na sílu. I tak je to dobré, hravé a stylové. Jen to mělo být celé buďto ve stylu první poloviny či od počátku ve stylu té druhé. Takto je to trochu jako kdyby se vzala první polovina z Ramba jedničky a závěr z trojky. Stylem a pojetím to neštymuje jako jeden celek. Každopádně prequel ze Zimní války s pořádným rozpočtem bych si nechal líbit, ne že ne.

Dokument o "staré kruté nekompromisní" kráse motorsportu; a ef1 zvlášť. Nebezpečí, výzva, fascinace rychlostí, syrovost zobrazovaného, atraktivita pro diváka, krutost, sláva, preciznost nejlepších z nejlepších. Přitom to není dokument klasického formátu; je to kusem reportáž, dokument, pocta, medailonek i film... Což je i jediný zápor; je to od všeho něco. Ovšem funguje to, nic jiného blahé paměti onu "přitažlivou tajemnost F1" nepřibližuje tak dobře a sugestivně. Mrazí z toho. Opakovaně. Zároveň to však není o nehodách a tragédiích; stejně jako o nich není a nikdy nebyla ani F1 jako taková. Jakkoli neoddiskutovatelnou součástí jsou dodnes. Pro odkojené F1 až polovinou devadesátek a dále povinná podívaná. I po těch více jak čtyřech dekádách od vzniku.

Jako fanouška Maria/Nintenda mě ty haldy odkazů (od každému jasných, až po ty ukryté ve druhém a třetím plánu pro fajnšmekry) v každém záběru nepřestávaly bavit. Přesto bych to neoznačil za nikterak echt zdařilou adaptaci. Navzdory solidnímu tempu i trefené stylizaci. Hlavní bod rozkolu je, že nintenďácká nápaditá hravá dětskost pro celou rodinu je nahrazena "mimoňovskou prvoplánově vlezlou infantilností pro nejmenší". Ve výsledku při odchodu z kina více méně spokojenost synátora i má. Byť u každého z nás ze zcela jiných důvodů.

Pojetí dobrodružného výpravného filmu ze staré školy, jak se to dnes již nenosí. Je to "dumasovka" do morku kostí. Sice stylizací více špinavá a sychravá než je zvykem, s několika (vůbec ne špatnými) vlastními podzápletkami, ovšem jinak je to přesně to, co byste si od nové adaptace klasiky přáli. Výprava, lokace, kostýmy, choreografie "jednozáběrové akce", tempo, charaktery... Vše je natolik "klasicky třímušketýrské", až to překvapí. Čekal jsem (čti obával se) většího tnutí do předlohy i (post)modernu v podání. Samým nadšením sem se hned při odchodu z kina podíval, kdy přijde druhá část. A smutně protočil panenky, že je to "až koncem roku".

Dvoudílný zevrubný (má to tři a půl hodiny) vhled na vzestup, kariéru, soukromý život a pád Borise Beckera. A že z pozice světové jedničky, fenoménu své doby, pokořitele několika (mnohdy dodnes platných) tenisových rekordů a nej, je sakra kam padat. Říci, že padl na samé dno, je hluboké podcenění situace. Borisova tenisová kariéra byla a je fascinující materiál sám o sobě; soukromí zmítané závislostí na práškách, vztahy s partnerkami i médii rovněž. Pád v podobě důvěry ve špatné lidi, sklonům k přibarvování "příběh je třeba okořenit, hlavně nesmím nudit, i kdybych vědomě lhal sám sobě", chybným investicím, kariéře komentátora, skoro diplomata i trenéra, samozřejmě finanční problémy a odsouzení. Gibney se sportovcům umí dostat na kobylku, Beckera zpovídal v době začínající kauzy kolem dluhů i dny před nástupem do vězení. Nebojí se otevřít palčivá témata. Vyšlo mu to svého času s Armstrongem, vyšlo mu to nyní. Dostal před kameru všechny od top hráčů, trenéry až po blízké. I čistě v této rovině by to bylo silné. Jenže ono to ve výsledku není zdaleka jen o Beckerovi. Sáhodlouze z pohledu několika hráčů se tu řeší psychika a pověstné "v tenise hraješ především proti sobě a až poté proti soupeři". Témat "navíc" je tu hned několik, kariéra top sportovců, kteří jsou od nácti multimilonáři odtržení od reality běžného života, používání podpásovek... Je toho opravdu hodně a mnohdy mnohem více do hloubky než by jeden čekal. A jako bonus je to podané echt dravě, s Morriconeho hudbou a představováním slavných hráčů à la Leoneho titulky. A stejně jako u Armstronga a cyklistiky platí, že to celé je přístupné i tenisem netknutým. Protože v první řadě je to hlavně o fascinujícím osudu.

Ze světa Wicka se chystá Balerína. No, přijdou tvůrci poněkud s křížkem po funuse, protože lepší (ne)přiznaný hrdinkou tažený spin-off si "Wickverse" ani nemohl přát. Poněkud přepáleně střihlé v úvodu, ale nebyla by to Jižní Korea, aby to postupně nezačalo houstnout. A než se nadějete je z komedie nekompromisní osudové drama s pečlivě (vy)budovanými motivacemi; a díky tomu fungujícími emocemi. A byť akce je velice solidní a nápaditá i hravá (minimálně dvě pasáže jsou povinností pro fanoušky choreografie), tak to ve druhé polovině táhne právě dramatická složka.

Guardians of the Fantasy. Šlape a baví to více než jakákoli komiksárna poslední doby. Jen musíte akceptovat, že nejdete na fantasy standardního střihu, ale na rozpustilou popcornovou marvelovku v hávu fantasy.

Tak nevýrazné, unylé, tuctové a promarněné, že lépe to nechat okomentovat nic neříkajícím vygenerovaným blábolem od AI než tím ztrácet čas čili: Il Boemo se snaží být napodobeninou velkého předchůdce, ale bohužel mu chybí ta svěžest a energie, kterou jsme měli možnost vidět v Amadeovi. A to i přesto, že film disponuje solidními hereckými výkony, především Vojtěcha Dyka v hlavní roli. Avšak, člověk nemůže nevšimnout si, že příběh Myslivečkova života působí mdlým dojmem a jeho hudba, která by měla být skutečnou hvězdou filmu, se stává spíše pozadím pro celkový děj. I když film není takový, jaký bych si přál, určitě stojí za to vidět a užít si tak záblesky barokního umění.

(ne)Oficiální finální část volné trilogie z Aranských ostrovů. Z McDonaghovy filmové tvorby to tedy má zatím nejblíže divadelním kořenům. Což je problém. McDonagh je lepší scenárista než režisér a lepší dramatik než scenárista. A jako filmový režisér se snaží schovat výraznou divadelnost scénáře. Což je chyba, lépe kdyby ji plně přijal za svou. Jde o drobnost, která však spolu s tím, že to není nejlepší část trilogie, která navíc i jako celek je ve stínu Leenanské trilogie (díky geniálnosti Osiřelého západu), znamená, že Inisherin působí jako drobný krůček zpět pro McDonagha jako scenáristu i jako režiséra. Od filmového debutu jsem si přál, aby McDonagh pro film byl stylem i látkou blíže svým kořenům. Potvrzuje se však okřídlené "dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit“. Znamená ovšem cokoli z toho, že to není výtečné či snad skvěle zahrané? Nikoli.