Matty

Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75%

Scorsese svou oslnivou filmografii po cvičení v rychlorežii u Cormana (Bertha z dobytčáku) rozjel pěkně zostra. Přítomna je v tomhle potemnělém buddy movie s příběhovými elementy Rocca a jeho bratrů většina jeho trademarků: rockové songy, zpomalené záběry (ač občas těžko určit, čím jsou motivované), znepokojivě klouzavá a dokumentaristicky (proná)sledovací kamera. Polo-improvizované herectví ve stylu filmů Johna Cassavetse nevytváří se zvoleným stylem žádné napětí (jako později v New York, New York), naopak jde výborně k duhu dramaturgicky nesevřenému příběhu, či spíše sérii příběhů, které musí jako deus ex machina „vyřešit“ až pan režisér osobně (v titulcích neuveden). Ze skupiny kámošů, kteří jsou při hájení svého území někdy až příliš agresivní, vyčnívá (i v jednotlivých záběrech, kde mu přísluší místo ve středu) Keitelův Charlie. Potřebu uplatňovat svou mužskou dominanci dokáže tlumit lépe než nevypočitatelný Johnny Boy a díky vážnější známosti zatím není bezezbytku oddán životu vysokých sázek a velkých ztrát. Napětí mezi šlechtěním milostného vztahu a profesním růstem Keitel vystihnul bez teatrálních gest, jen s občasnými, ale o to působivějšími výbuchy hněvu. Na povrchu se rozpolcenost Charlieho i ostatních postav, jejich těkání mezi postojem „jsem pánem světa“ a „já už budu hodný, mami“, projevuje odlišně sebevědomým chováním v baru, utopeném v pekelně rudém, na troufalosti přidávajícím světle, a na ulici, kde žijí své druhé, civilní životy a jsou očividně zranitelnější. Přesná studie charakterů a vztahů v rámci jedné uzavřené skupiny převládá nad uceleným příběhem, směřujícím z jednoho bodu do druhého. Tato absence záchytných narativních bodů může film pro někoho činit náročnějším na sledování. Velmi stylový zevnějšek, pod ním hrst závažnějších témat, stejně jako dříve i později autobiograficky vycházejících z toho, čím režisér tehdy žil, a výborní herci coby srozumitelní zprostředkovatelé složitých emocionálních stavů. Nikoli tedy jenom jakési rozehřívání před jakože velkými filmy, které následovaly, ale již Scorsese v prvotřídní formě. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, Boogeyman, mm13, PALINO

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65%

Dámská jízda pokračuje. Kdo ji kazí, jsou výhradně muži. A ostrozubí pazgřivci, z nichž ostošest tryská krev, oproti všemu ostatnímu, ve tmě utopenému, vždy krásně viditelná. Jestliže první díl byl pádem do tmy, druhý je pádem do sraček. Ale přiznaným – na nic vznešenějšího si nehraje. Zvrhle jsem se bavil, možná právě proto, že mi pranic nezáleželo, o kolik svalové tkáně která postava přijde. 55% Zajímavé komentáře: kiddo, Freemind

Pochybení na druhou – špatná adaptace nedobré (resp. příliš snaživé) knihy. Knižnost se projevuje od prvních minut použitím voice-overu, který ale protentokrát nachází ospravedlnění v povaze Oskara, komunikujícího zejména se sebou samým. Vyjadřovací bohatost knihy již Daldry napodobit nedokázal. Zohledníme-li předlohu, film je vyprávěný nepochopitelně konvenčně, jako převrácené oidipovské (melo)drama s velmi jasným, pro jistotu do materiální podoby přetaveným cílem (zvýznamnění motivu pátrání/expedice). Převrácené jenom navenek, neboť Oskar sice v afektu prohlásí, že by si přál raději smrt matky než otce, svého pomyslného arcinepřítele, ale pořád je to „father-son-issue“, co se po celý film řeší. Zatímco kniha dokázala strhnout alespoň pasážemi přejímajícími hledisko Oskarových prarodičů, film události filtruje výhradně naivním pohledem malého kluka. Tedy, Oskar rozhodně ví víc než jeho vrstevníci, ale stejně jako v předloze není zřejmé, jde-li jen o namemorovaná fakta, nebo před sebou máme malého génia. Protagonista je nečitelný, divný pouze tak, jak se to hodí tvůrcům. Neurčitost charakterizuje i atmosféru snímku, v němž na jednu stranu nechybí odlehčené momenty (mnohdy nezáměrně – třeba když Sandra Bullock odhalí svou paralelně probíhající misi, za jejíž realizaci by se nemusela stydět ani elitní agentka CIA), na stranu druhou nedokáže na téma smrti nahlédnout z odstupu, bez zátěže vypjatých emocí. „Nevím nic, co bych nevěděl už od začátku“, nakonec platí pro Oskara stejně jako pro nás, neboť film, infikovaný strachem připomenout, k čemu skutečně došlo. Národní tragédii pouze rekonstruuje, nikoli dekonstruuje. O to úmornější je oddalované odtajňování informací posunujících děj dopředu známým směrem. Domníval jsem se, že podobná jemnocitnost a falešný soucit je ve vztahu k 11. září již pasé. Očividně ještě ne. 45% Zajímavé komentáře: Cervenak, novoten

Můj soused zabiják bez Bruce Willise a bez humoru. Stylem vyprávění srandovně zvážnělý a obsahem extrémně, extrémně paranoidní pokus jít v Hitchových šlépějích. Nejblíže má Arlington Road k filmům mistra napětí, když je do hry povolána Badalamentiho hudba. Nejistota, v níž jsme drženi do závěrečného odhalení, jak prachbídně umělý konstrukt formální pozlátko maskuje, nepolevuje hlavně zásluhou hereckých výkonů obou hlavních představitelů i Joan Cusack, paničky stepfordského typu, která zakrvácenému manželovi nebude klást otázky, ale ochotně poradí, jakým prostředkem skvrny smýt. Jeff Bridges narozdíl od Tima Robbinse zapomíná zachovávat chladnou hlavu a kdo na to nejvíc doplácí, jsou paradoxně jeho blízcí. Soukromí nesoukromí, je třeba chránit vlast. Uvažování, před kterým film varuje, nebo k němuž nabádá? Zeptejte se souseda. 60% Zajímavé komentáře: zputnik, gudaulin

Nejnepochopitelnější na filmu, jehož humor je tak průzračně pochopitelný, pro mne zůstává, jakou bizarní náhodou se v devadesáti našlapaných minutách vtipů založených na mohutnosti Aliho přirození a nicotnosti Aliho intelektu octli všichni ti britští džentlmeni (Michael Gambon, Charles Dance, s odstupem i Martin Freeman). Cohen holt nebude jediný, komu nečiní problém udělat ze sebe za peníze kreténa. 60% Zajímavé komentáře: Oskar, Rex Mundi

Psychického času zhruba čtyři hodiny záchodového filozofování, které Cronenberg místy shazuje, ale po většinu filmu jej prostě jen nechává monotónně znít, což je tak otupující, že zřejmě ztratíte chuť si jakékoli sdělení vyslechnout (třeba i sdělení, že nám nic sdělováno není). Pro potvrzení, nebo zpochybnění dojmu, že jde o nejplytčejší a nejméně atmosférický z Cronenbergových filmů, budu potřebovat druhé zhlédnutí, k němuž se ale během následujících mnoha týdnů stěží přemluvím. 50%

Romantická komedie nakřížena s pohádkou a akčním thrillerem. Kombinace divoká, ale díky ústřední dvojce lehko ukoukatelná. Méďa proti zastydlosti svého námětu bojuje s pomocí rádoby dospěláckého humoru, který se ale jako skutečně vyzrálý a nekřečovitě nekorektní projeví jenom párkrát (dva nejlepší vtipy jsou na nás vybaleny až těsně před titulky). MacFarlane sice scény inscenuje hodně sitkomově (dvě sedící postavy klábosí), zato dokáže výborně využít ambivalentní kombinace méďova roztomilého vzhledu s jeho prohnilou náturou. Některé momenty jsou díky tomu obojaké, baví i dojímají zároveň. Přehnaně rušivý v důsledku není ani žánrový obrat v poslední třetině. Navíc, aby hrdina konečně dospěl, musí čelit skutečně vážné situaci, kterou pro něj příznačně nepředstavuje riziko rozchodu s partnerkou (který přijme stylem „jsem looser, co naplat“), ale riziko ztráty celoživotního kámoše, v přeneseném významu ztráty svého napojení na svět dětství. Protagonistova proměna z nespolehlivého kňouby v zodpovědného partnera není oproti jiným romantickým komediím definitivní a nevratná – shovívavě je mu povoleno dále blbnout, citovat z Flashe Gordona, hulit z bonga a během bouřky bázlivě zalézat pod peřinu. Zásluhou toho, a společně s kvantem narážek, odkazů a poct (včetně bizarní citace scény z parodie, sloužící k demonstraci, nakolik je Johnova mysl infikována osmdesátkovou popkulturou), je Méďa perfektním kouskem pro analýzu způsobů, jakými se Hollywood vtírá do přízně významné divácké skupiny ne již úplně mladých, leč duchem rozhodně nedospělých a dospět odmítajících mužů. 75%

(Zá)važné téma pojaté se zarážející naivitou a neúctou k historickým faktům (vrcholně pitomá je druhá epizoda, které se doporučuji zcela vyhnout). Škoda, že se nám tvůrci nesnaží namluvit, že CIA měla prsty také v Pražském jaru. Nechtěné legrace by bylo ještě víc. I když je tahle historie prohřešků americké zpravodajské služby vyztužena solidní výpravou, (až příliš) přehledně odvyprávěná a s přehledem zahraná (s výjimkou stále stejně bezvýrazného O'Donnella), polopatické podsouvání, jak to hoši američtí s exportem svobody do cizích krajin mysleli dobře, nedává The Company takřka žádnou šanci obstát vedle dospělejších špionážních thrillerů a dramat. Téměř dokonalou antitezi z poslední doby představuje Jeden musí z kola ven, film inteligentní, dlouhý, nepřehledný a vůbec zábavný nikoli tím, jak nám všechno předžvýká, dvakrát zopakuje a navrch podmaluje patetickou hudbou, ale naopak svou uživatelskou nevstřícností, nutící k mnohem aktivnějšímu zapojení do populární špiónské hry „najdi krtka“. 60%