dubinak

Poměrně zajímavé téma snímané v zajímavé exotické lokaci s velice zajímavou hlavní postavou naivní, ale ve finále manipulativní ženy, která chce jen být milována. Tím tématem mě Seidl celkem zasáhl. Je zde prezentováno několik hlubokých témat, která zkoumají problémy dnešního kapitalistického světa, prohnilost turistického ruchu v afrických zemích a až náznaky čím dál fundovanějšího neokolonialismu a celou dobu rezonuje morálními dilematy na pozadí příběhu o hledání lásky a pocitu vzrušení. Režisérsky je to velice citlivé, ale pak příjde moment, kdy chcete zavřít oči a sklopit uši, protože ve vás určitá scéna dokáže opravdu vyvolat výčitky. Hádám, že u Seidla je toto normální stav a proto je to režisér ve svém slova smyslu unikátní. Při narozeninové postelové scéně jsem už mě trochu chuť přetáčet. Je to ale asi jediný film z té trilogie, na který si často vzpomenu už jen kvůli tomu příběhu.

Mé první přímé sestkání s tvorbou Ulricha Seidla, kolem které jsem vždycky jen tak kroužila a teď konečně měla díky HBO Max možnost do ní zabřednout. Začala jsem dokumentem, jenž není tak úplně typickým dokumentem, jaké znáte z ČT2. Tohle je drze a explicitně naladěná sonda do životů zajímavých lidských postaviček, které se nebojí otevřeně sdílet a názorně ukazovat svá sklepní tajemství. Vizuální živé obrazy perfektně reflektují a rámují syrovost zdejšího tématu. Pro někoho bude mít tento dokument nulovou hodnotu, jelikož nelze říct, že vás nějak doživotně obohatí a tím, že Seidl sám o sobě je dost kontroverzní tvůrce, dá se na tuto látku pochopit jakýkoliv názor.

Netflix dokumenty docela umí a American Nightmare je docela zářným příkladem minidokumentární série, která chytne a nepustí. Způsob vyprávění vede k obrovskému napětí a zvědavosti diváka a následně k jeho pobouření a znechucení nad ignorantstvím amerických investigativních orgánů, ale i vlivu tamních médií a prezentováním victim-blamingu toho nejhrubšího zrna.

Řemeslně jednoznačně to nejlepší sci-fi, co dodnes česká kinematografie nabídla. Scénáristicky film ale skomírá na dialozích a přeplácanosti příběhu, která tu přesně nebyla potřeba, protože ač je těžké se například vyznat v tom, co daná postava svou promluvou zrovna myslí, ten děj by se dal podle mě lehce zjednodušit a lepší by bylo neservírovat pořád nějaké úderné twisty, které vyvracují něco, co jsme se zrovna před chvílí dozvěděli. Divácky je to tudíž vděčné hlavně vizuálně, což je velká škoda, protože potenciál to mělo obrovský, už jen z důvodu sympatického hereckého svěžího obsazení a kolosálnosti, avšak přirozenosti CGI efektů, které v Česku zatím nemají porovnání. Uvažovala jsem nad čtyřmi, ale prostě to ve mně tolik nerezonuje asi právě z důvodu nemožnosti zapamatovat si děj.

Dohnaný rest z Varů, který mě podle hodnocení navnadil jako prase, jenomže ve finále neměl takový efekt jaký jsem si manifestovala. Látka je to určitě silná, nepříjemná a citlivá, ale buď jsem čekala trochu jiný směr pointy, nebo trochu víc explicitnosti a syrovosti nebo tak nějak obecně i jiný postup scénáře. No to by nevadilo, že se z toho vyklubalo něco docela jiného, ale první fakt, který mi nejde přenést přes srdce je ten, že hlavní hrdinka v dospělosti a její projev/přednes/výraz to tak strašně kazí té hlavní hrdince ve flashbacích (což je jedna a ta samá postava, kdy dětská herečka zvládla roli s bravurou). Ta dospělá mě neuvěřitelně štvala svým přehráváním a jednotvárným, tupým výrazem. A na jednu stranu chápu její důvody, pokud to tak bylo schválně, ale na druhou stranu se mi kvůli tomuto faktu a totální nepodobnosti si povahou hlavní postavy celý film trochu zprotivil. Scéna s mikrofonem na jevišti mi přišla fakt nezvládnutá a úplně se minula účinkem. Takže za scény z dětství super, za scény z dospělosti téměř propadák. Troufnu si říct, že ta linie nebyla propojená dobře a pokud šlo jen o tu jednu morální message, tak se to dalo udělat lépe. Tím ovšem nechci zlehčovat to probírané téma. Ale vesměs zklamání oproti očekávání.

1. série: Nápad fajn, postupem dílů se dočkáme osvěžení, které spouští novou změť událostí, má to svižné tempo a úžasná Natasha Lyonne to tak nějak drží pohromadě. Bez ní si neumím představit, jak by to celé bylo tak koukatelné. Její herecký výkon je tady totiž ten středobod a ostatní se tak nějak děje. Některé scény jsou fakt vtipné, některé zbytečné, je to takový zvláštní time-loop seriál, který byl rychle za mnou díky krátkým dílům. Nicméně jestli úplně ukojil moje seriálové choutky a trefil se mi stroprocentně do vkusu? Asi ne. Nemám potřebu na něm nic kritizovat, jde zkrátka jen o můj pocit. Do druhé série se mi po zhlédnutí traileru zatím asi nechce.

Tak už mě to opravdu přestává bavit dávat šanci filmům, u kterých už předem vím, že pro mě nebudou stát za nic, což se mi za minulý rok dělo skoro pořád. Naštěstí mi moje intuice a dlouholetá zkušenost s čuměním na horory slouží dobře v tom, že většinou už předem vím, zda má cenu na ten film zajít do kina a utrácet za něj těžké peníze. V tomto případě jsem se opět nepletla a ač to mělo reklamu kupodivu slušnou, odolala jsem. It Lives Inside je totiž přesně to, co si můžete umět představit pod béčkovým multikulturním hororem ze středoškolského života s prvky mytologických motivů. Je to prostě nalajnované podle šablony a to včetně dialogů a není nic, co by hororového veterána mohlo překvapit. Plusové body tu přičítám hudebnímu podkladu a profesionálně zvládnutým efektům. Atmosféra se ale drží poměrně na uzdě a ten konec to zas celé zazdil. Já vím, že jsem s jednou hvězdou tentokrát asi fakt přísná, jenomže co dělat s filmem, na který zapomenete téměř okamžitě po jeho zhlédnutí?

Mám to tak mezi třemi čtyřmi hvězdami, protože Sleep má příjemnou režii a disponuje postavami, které neserou. Zpočátku to vypadalo i na kvalitní hororovou podívanou, i když žánrem se to časem stopáže přikloní spíše k té thrillerové a mysteriózní stránce, tudíž je to celkem vděčný kousek i pro povahy, které horory nezvládají. Možná to chtělo mít trochu větší spád nebo intenzivnější zvrat a hlavně asi trochu efektinvnější finále, které by nevyšumělo, aby to u mě na ty čtyři dosáhlo s jistotou. Takhle je to ale příjemná jednohubka, která mi jako rest z minulého roku zavítá i do top desítky hororů někam na spodní příčku. Za mě dobré, ztráta času to nebyla.

1. série: Mám to mezi čtyřmi a pěti no, protože jsem asi nebyla překvapená natolik jako někdo, kdo na tyhle typy "her" ve filmu není zvyklý. Korejci to ale povýšili na docela jiný psychologický level a například díl s kuličkami byl po této stránce absolutní špička. Tento seriál má tu moc, že vás dokáže každičkým dílem (s výjimkou druhého, který byl brutálním propadem) napnout jako struna, protože je to stavěné hlavně na napětí spíš než nějaké akci. Hlavní hrdina je vybrán, řekla bych, excelentně, protože jiné kultury se potřebují s hlavním hrdinou zkrátka citově propojit, což by mohlo jít se špatně vybraným Korejcem těžko. Obecně to chce se naladit na zcela atypickou vlnu při sledování tohoto příběhu. Režijně je to ale zvládnuté brilantně, nečekejte žádná klišé, i když nějaký ten americký motiv by se možná našel. Tento seriál ale umí překvapit úplně v jiných měřítkách a nenechá vydechnout. O té páté hvězdě ještě popřemýšlím, zklamalo mě totiž trochu to rozuzlení v osmém díle a že si toho pro poslední díl příliš neschovali.

1. série: Riget má tu moc, že dokáže diváka svoji nemocniční, znepokojivou atmosférou vtáhnout do děje hned prvním dílem a on už pak jednoduše hltá díl po díle. První řadu jsem měla zhlédnutou asi za tři dny, napříč tomu, že jsem od ní čekala v podstatě něco úplně jiného, protože jsem do ní šla po hlavě, aniž bych si něco zjišťovala. Řídila jsem se jen podle zdejšího hodnocení a už několikrát jsem narazila, kdy nějakou bizarnost ve filmu odkazovali lidé právě na tento seriál. Uvidíme, jak vyústí druhá řada, zatím to vypadá moc zajímavě.