Rimsy

„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v jedné slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve. Více zde.

Cíl v podobě moralistické feel-good komedie o proměně jednoho hajzlíka a nalezení pravé lásky se v mezích oddychové zábavy a nulového očekávání snad i daří naplnit. Pomáhá tomu i profesionální vizuální stránka zdůrazňující fotogenické pražské lokace a patrná je i schopnost působivě nasnímat jednotlivou scénu. Celkový příběh však osciluje mezi banalitou a bizarností a divácký zážitek shazuje do tuzemského žánrového průměru. Vrcholem zmaru je pak nepochopitelně vložená montáž záběrů z filmu, zatímco na podkresu hrají Chinaski. Cesta vstříc divákovi nekončí vždycky dobře. Více zde.

Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle… Více zde.

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.

Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy. Více zde.

Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme.

Jakou daň je třeba zaplatit za činění dobrých skutků? Z Jednoho života snadno mohlo být zcela rutinní historické drama a většina předválečných pasáží jím také je. Linka s osmdesátiletým Wintonem, který je navzdory svému hrdinství sžírán pochybami, však posouvá snímek do jednoznačného nadprůměru a nabízí nepříjemné podněty k zamyšlení. Více zde.

Úvodní „fikční“ desetiminutovka je plná až příliš viditelných green screenů a cheesy hlášek, nad jejichž otřepaností se nelze než pousmát. S přibývající stopáží se ukazuje, že záměrná přepjatost se netýká jen scén s Henrym Cavillem, nýbrž celého filmu – i když v podstatně menší míře. Navzdory očividně limitujícímu ratingu PG-13 (vybuchující hlavy velmi chybí) se Vaughn opět snažil celkem vyřádit, ačkoli na své poměry poněkud krotce. Nechybí brainwashing, hrátky s technologiemi, cestování, důmyslně choreografovaná akce či pomrkávání na špionské zápletky. Vaughn zůstává Vaughnem, což je sympatické, nelze se však zbavit dojmu, že Argylle působí jako druhý nálev jeho trademarků. Dvě vizuálně působivé bitky se objeví až před koncem a příliš rychle za sebou, do té doby se však musíme spokojit se záměrně zaměnitelnou ušmudlaností Sama Rockwella a usedlostí Bryce Dallas Howard. Vytýkat lze skutečně leccos, na druhou stranu se ale pořád jedná o jeden z nejzábavnějších způsobů, jak momentálně strávit dvě a čtvrt hodiny v kině.

Ze Španělska do českých kin přichází sympatická emancipační dramedie, překvapující neokoukaným tématem sexuality seniorů, avšak nijak neurážející (ani nezarážející) většinového diváka. Ten totiž dostane zcela funkční mix feel-good poselství a humoru, na nějž se jde bez problémů napojit. Více zde.