horskejvlk

Samozřejmě geniální dílo u kterého se smál i Henry Fonda, sépiové zabarvení filmu má odkaz na staré fotografie z 19 stol. Oceňuji kostýmy i rekvizity a zejména obsazení. Vidět Miloše Nedbala herce který ztvárňuje nepříjemné sopouchy, despoty a tak nějak si ho člověk zaškatulkuje a zde odvaz : jižanský karetní hráč, kostýmy které ze svazáků dělají ostřílené chlapy z Arizony. Tomu se říká umění je kumšt, zejména ženám to v korzetech “padlých žen” ďábelsky slušelo. V kostce řečeno že film je velmi profesionálně udělaný včetně rekvizit i kulis, spoustu věcí-rekvizitl lze dnes spatřit ve PC hře Red Death Redemption II. To jen dokazuje jak Brdečka s Lipským nastudovali dobu, velký a bouřlivý smích v amerických Cinemas způsobila rekvizita v ložnici Tornádo Lů, tedy heslo pionýrů, kteří osidlovali západ, nad postelí umělkyně : “ Hard Work Spells Success”. Dokonce i Hugo Hass, který filmaře při natáčení navštívil, prohlásil : “no stále tady umí”. Škoda že tenhle kumšt už nikdo neprekoná.

Pěkná příroda toť vše, jinými slovy : tenhle vlak ( žánr ) ujel.

Bomba ve své době, nuda ale příšerná v dnešní době. Klišé o špatnosti globalizace a pokrytecké civilizaci. Každý film je poplatný ve své době ale málokterý je nadčasový. Tento film se ani nereprizuje. Stejná kravina která byla aktuální a ožehavá z hlediska morálního klišé byl Brubaker s Robertem Redfordem, dnes úplný nesmysl. V tanci z vlky je přemrštěná stopáž, myšlenky neúmérně natahovány. Zajímavější a rozhodně žádná limonáda, jako indián Ten co tančí z vlky je : Mé srdce pohřběte u Wounded knee, z produce HBO.

Zajímavý film, točený jako dokument, tento styl mi moc nesedí ale zajímavé to bylo určitě a velmi poučné. Typické pro HBO spousta peněz v rozpočtu, drahé scény, příběh slabší.

Tomu říkám western, žádnej americkej škvár s Johnem Weynem což bylo pro Evropana odkojeného Winetůem nestravitelný hovězí. Tohle už je správnej Mc Donalds

Tuto bondovka jsem viděl ve svých 13 v roce 1988 na TV stanici ORF tzv. “Vídni” pamatuji si jak jsem byl zahanben vyspělou západní úrovni, lyžařská móda, technologie, kamera, vše jasná světová špička a my.... totálně v p... y . Spousta spolužáků hned začal poslouchat “durany” přitom ta hudba je na Bondovku hrozná ale jsou to prostě 80’ ten videoklip na Eifelovce byl tehdá cool.

Mindrák socialistického člověka z ČSSR, “kde My mohly bejt kdyby se moci nechopila v roce 1948 KSČ”. Tak vznikl Cimrman, geniální produkt Smoljaka a Svěráka jako kritika malosti a šosáctví českého človíčka : Bože my český národ jsme tak nedoceněni, vždyť za všemi  velkými vynálezy, inspiraci a návodem, politickými zásluhami za vším je Cimrman. Američani mají svého Foresta Gumpa my svého Cimrmana... podobnost ? Ano, dokážeme si udělat srandu sami ze sebe, což dokáže jen kulturně vyspělý národ. Ale teď už skutečně k filmu jako takovém, filmařsky zmáknuté na 1 ale mě dokola omílající zásluhy nudily, všichni čeští myslitelé a tvůrci na jedné abych tak řekl ulici, jediný příběh a to “Cimrman bořící” mě bavil, zásluhou geniálního Čepka a Konopiště, nutno říci že kostýmy dam na honu byly prvotřídní, myšlenka záměna Franze Josefa, hodné dílny Smoljak- Svěrák. Tuto epizodu bych bral radši jako celovečerní film.

Pěkná studiovka.

No, když už se pustí do pohádky kterou ladí do, jak jsem pochopil dle kostýmů, osvícené renesance, pak nechápu ty rozpory v kostýmech gotických stráží, no budiž kvalita v dodržování století jak v případě Jak se budí princezny to není. Pohádka jako taková je ovšem slabá alespoň hudba by to mohla povýšit hezkými renesančními melodiemi ale kdepak ani ta hudba není melodická. Legolas v příšerném kostýmu se suspenzorem tomu dají korunu, takže to nám zbývá jen dvě hvězdy za krásnou a mladou Vitázkovou s Čvančarovou.

Pohádkovou knihu “Šťastný princ od Oskara Wildea” nemám rád, je plná těchto depresivních a žalem nasycených pohádek. “Dítě hvězdy” je jen jedna z mnoha. Zde je potřeba kritizovat režiséra Miroslava Sobotu protože umělecko-dramaticky je pohádka věrná předloze jen v žánru. Ještě žalostnější a depresivnější a pro mě “hnusná” je hlavní pohádka Šťastný princ. Tuto knihu, kterou jsem dostal pod stromeček, jsem jako 10 letý neměl rád, jsou to pohádky pro dospělé, není divu Oskar Wilde jako “král paradoxu” v ní popisoval vlastní bytí v tomto světě.