Radek99

Čekal jsem, že V Bruggách bude Guyritchieovská stylová jízda a ono jde zatím o uměřený evropský art film. Tohle velmi osobité drama má v sobě ale jednu zvláštnost - a tou je silná politická nekorektnost. Ta je v podstatě jedním ze znaků estetiky filmu, dochází zde ke zvláštní (ale vysoce funkční) kombinaci pejorativní mluvy a eticky silně kontroverzního námětu s obrazovou a hudební stylizací artového filmu. Tohle postmoderní spojení dělá z filmu svého druhu experiment, přičemž ale nejde o film přelomový, ale o takový, který dovršuje jakousi kauzální řadu. Zajímavé je také symbiózní doplnění dramatické složky složkou humornou, která zvláštně koresponduje s jinak obzvláště pochmurným vyzněním celého filmu. V Bruggách se skutečně často zasmějete (jde o humor černý, jak se na Brity sluší), i když budete sledovat v podstatě vážný snímek o krizi životních ideálů a transformaci hodnotového žebříčku. Zvláštní roli zde hraje také rys osudovosti, většina hráčů příběhové hry přijímá svůj neradostný úděl a bere veškeré věci jako nutnou danost (rozměr osudovosti je zdůrazněn např. ve zpomaleném záběru na Harryho zbraň zpola ukrytou za jeho tělem...). V Bruggách je silný a vyzrálý film, který nedělá dobré jméno belgickým Bruggám, avšak dělá ho evropské kinematografii. Ale Bruggám vlastně také... :-)

K dokonalosti dovedená disputace o tom, zda byl Bucefalus, kůň Alexandra Velikého, bílý nebo černý aneb věčný svár mezi tvrdohlavě protichůdnými světy muže a ženy a možná také vlídná oslava hašteření... Velmi milá a zajímavá historická miniatura, kterou Evald Schorm natočil podle scénáře Jana Wericha na motivy hry Maurice Breringa (hra byla později převedena i na divadelní jeviště - http://divoj.cz/tetralogie/ ) a kde uplatnil všechny přednosti české kultury šedesátých let - hloubku, ale přitom vtipnou a přijatelnou formu, široce humanitní a historizující rozměr, osobnost Jana Wericha (a nelze pominout ani nadčasovou krásu Jany Brejchové...). Velmi milé černobílé krátkometrážní filmové ohlédnutí...

Není to ani pořádné porno, ani jeho parodie, ale jen obskurní film... Snad jediným přínosem tohoto snímku je, že si lze uvědomit, jak výrazně se za ta léta proměnila estetika nahého ženského těla...

Až příliš prvoplánová americká teenagerská komedie plná těch nejběžnějších stereotypů a klišé typických pro tento žánr. Navíc se tu v urážlivě vysoké míře humor točí jen okolo samičích kvalit ,,dokyny" (rozuměj partnerky) a střídá se s nejpokleslejší pseudoromantikou spojenou s tímtéž. O hodnotovém žebříčku hrdinů potažmo cílové skupiny diváků netřeba mít iluze. Celé by to snad mělo zachránit usazení do Silicon Valley a tedy zaostření na vizionářství v počítačovém průmyslu. Místo toho tu najdete zase jen kupu klišovitých povrchních představ o jeho fungování. Zbytečný film...

Michel Gondry opustil v Prosíme přetočte svou úspěšnou koncepci romantické surreálné komedie a natočil film oslavující sám fenomén kinematografie (cosi ve stylu Darabontova Majesticu, Scorseseho Letce atd.), ve své podstatě adorující tvůrčí přístup a nespoutanou vitalitu profesionalizovaných filmových amatérů - režisérů typu legendárního Ed Wooda (jehož mýtus stvořil vlastně až Tim Burton v jeho biografickém filmu), je tu cítit také silný prvek nostalgického retro ohlédnutí. Prosíme přetočte nedosahuje sice absolutních výšin předchozích dvou Gondryho celovečerních filmů, ale i zde platí, že Gondry prostě netočí obyčejné filmy. Jak to pojmenovat nejlépe? Patrně jako lavinu živelné autorské kreativity, která se valí i z tohoto snímku. Ten gejzír infantilně roztomilých nápadů, dětinských vychytávek, abnormálně ujetých zápletek, neformálních myšlenek a fórků atd. si hračička Gondry doslova užívá a ozvláštňuje svůj film tím ryze Gondrovským tvůrčím přístupem - dekorace i mnohé animace vypadají, že jsou dělány doslova na koleně, dojem lacinosti a amatérismu je podstatnou složkou filmového vyznění, Gondry rád používá ruční amatérskou videokameru (film je doslova prošpikován záběry home videa), stejně jako bizarní synkreticky motivované kostýmy, masky a líčení. Stylizace na pomezí parodie komiksů, aluzí na ikonografii západní popkultury, pseudorealistického sociálního ukotvení a silně estetizované pseudoreality s dadaistickými podtóny. Jeho tvůrčí přístup je tedy čistě postmoderní a možná nejlépe ilustruje to, jak vypadá postmoderní filmový tvar. Gondry je prostě génius a každé setkání s jeho filmovým počinem zatím jednoznačně filmová událost s puncem mimořádné originality... Prosíme přetočte... (Pátou hvězdičku strhávám v korelaci s předchozími dvěmi Gondryho celovečerními filmy) Podobné filmy: Malý Rambo, Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Život v oblouznění, Amélie z Montmartru

Švankmajerovsky laděný experimentální film coby celovečerní debut mladé animátorky Marie Procházkové. Absence epické složky (film je vlastně jen volné pásmo výjevů spojených postavou hlavního hrdiny) a patrné surreálné ukotvení dělá tenhle snímek hůře stravitelným pro mainstreamového diváka, ale nic nemění na zjevném talentu a osobitém tvůrčím pohledu mladé režisérky. Velmi originální je citlivá práce s ruchy - veškeré postsynchrony jsou gradované a často přebírají dominantní vjemovou úlohu (občas jde až o jakousi industriální hudbu - stavba lešení například, oživlé animace a kresby...). Příznačná je také práce s velikostí záběrů - převládají detaily, často řetězené ve sledu záběrů (ústa, oči...), mající silnou expresivní funkci. Nesporná je i důležitá úloha animací. Celý film ale stojí na hereckém výkonu Oldřicha Kaisera, který potvrzuje, že dozrál do velikosti výjimečného herce, jeho herecký projev je vyzrálý a charismatický. Kaiserova bezejmenná postava má lehce identifikovatelné pábitelské rysy, čímž je v korelaci s postavami Hrabalovými, zvláště pak s jeho strýcem Pepinem. Za touhle typologií je ale ukryt nelehký osud - diagnóza psychicky nemocného člověka, v tomto případě schizofrenika. Marii Procházkové se jejím citlivým a poetickým přístupem podařilo metaforu této pro obyčejného zdravého člověka nepochopitelné nemoci postihnout přijatelně a uchopitelně, což je mimo nesporných uměleckých kvalit a Oldřicha Kaisera asi největší devizou tohoto neotřelého snímku...

Velmi zajímavé drama, které se dívá na nepřehlednou situaci v palestinsko-izraelském konfliktu z hlediska západního diváka zcela neznámým palestinským pohledem, autentickým pohledem sebevražedného atentátníka... Struktuře vyprávění sice dost chybí větší vykreslení motivace mladých Palestinců, důvody jejich jednání jsou tu jen zběžně nastíněny, a ne přímo pojmenovány, ale i přesto je tento pohled obohacující. Vychází z něj totiž poznání, že mladí sebevražední atentátníci jsou v podstatě docela obyčejní lidé, které plodí smutné okolnosti a šikovná manipulace jejich okolí, ne žádná krvežíznivá monstra... Je škoda, že expozice se trochu zadrhává a dramatickou složku se v úvodu nepodařilo úplně optimálně rozvinout, ale postupem času film graduje a stává se silným a přesvědčivým... Pohledy z druhé strany jsou obecně velmi důležité a prospěšné a vhled do tak složité problematiky, jaká panuje v židovsko-arabském konfliktu, je maximálně přínosný... Pro Evropana hodně důležitý a reflexivní film...

Strhující a do jisté míry až dokumentárně autentické drama o posledních dnech říšského Führera Adolfa Hitlera a jeho kolosální říše. Rys dokumentárnosti je tak silný, že tento hraný film svou rámcovou strukturou doplněnou autentickým záznamem vzpomínek jedné z hlavních hrdinek (Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungeové, na motivy jejíchž memoárů film vznikl) připomíná jakýsi hraný dokument, jimiž proslula třeba produkce televize HBO. Velmi zajímavé je také skloubení dvou dualitních světů - podzemního Führerova bunkru, naprosto izolovaného od dění venku (dotvářeného klaustrofobními záběry úzkých betonových chodeb a pokojů), a frontové linie neúprosně se blížící k berlínské vládní čtvrti (silné jsou především naturalistické scény, ať už přímo z frontové linie či z lazaretu). Ta izolovanost myšlení a atmosféry v bunkru je dokonalou metaforou faktu, proč sami Němci netušili nic o hrůzách, které se okolo nich děly a které mašinerie zrůdného režimu rozpoutala. To úžasné zjištění, že Hitler byl v osobním kontaktu galantní a téměř milý muž (ač zjevně psychicky a osobnostně narušený a vyšinutý), v podstatě nesouvisející s obecně známou tváří Vůdce, to vysvětluje i onu podivnou schizofrenii příslušníků SS, ale i obecně jakéhokoliv sociopata zneužívající své vysoké místo v systému. Vždyť všichni ti dozorci z koncentračních táborů, jakož i pohlaváři Třetí říše měli svou fungující rodinu, která je znala jako vzorné otce a manžely... Kapitolou samou o sobě je herecký výkon Bruna Ganze. Jestliže se různými televizními cenami ověnčený herecký výkon Roberta Carlyleho z televizního dokumentu Hitler: Vzestup zla blíží tomu, jak lze rekonstruovat mediální obraz Adolfa Hitlera, pak při pohledu na Bruno Ganze se díváte do tváře skutečnému Adolfu Hitlerovi. Úžasná herecká metamorfóza. Podobné filmy: Valkýra

Typický mainstreamový hollywoodský film, kdy forma vysoko převyšuje obsah. Kamera, střihové přechody a videoklipová estetika jsou skutečně na vysoké úrovni, oproti tomu dějová linka se postupem času začíná odvíjet tak očekávaně, že se vytrácí i potřebné napětí a moment překvapení. Škoda, že scénář nebyl napsán rafinovaněji. Typická je i postmoderní námětová kontroverze, kvůli níž je nutné šokovat, což vede k usazení příběhu do pokud možno co nejbizarnějších kulis - tentokráte do firmy, která čistí místa trestných činů. Je to pulp, ale s hvězdným obsazením a brilantní obrazovou stránkou...

Místy ideologicky sporný a dobové propagandě poplatný film, který má však i přesto historicky co nabídnout. Jelikož takovéhle filmy se dnes vůbec netočí (a pro svou nákladnost ani už nejspíš točit nebudou), je nutno vzít zavděk historickými velkofilmy starými přes padesát let a odmyslet si ten ideologický nános v podobě pochybné přehnaně sociálně laděné motivace mas a dějinné hybné síly dělnictva, nevnímat Fričovy a Sabinovy komunisticko-patetické proslovy a soustředit se na sled historických událostí revolučního roku 1848. Tvůrci sice trochu manipulují s historickou věrností a jejich přehnaná snaha má místy až cimrmanovské vyznění (úvodní scéna jakoby z oka vypadla z filmu Jára Cimrman ležící, spící, ta koncentrace slavných obrozenců je až směšná, obdobně vyznívá i scéna, kdy Karla Havlíčka Borovského po skončení bojů na barikádách varuje před policií malý ,,Honzík Nerudů z Malé Strany"...). Celý film je cenný hlavně v tom, že mapuje události jednoho roku a tomu podřizuje i svou strukturu, upozaďuje nosnou dramatickou složku a je vystavěn na principu široké dobové fresky. Pakliže vás zajímá česká historie a jste schopni identifikovat ideologické nánosy socialistické propagandy, pak je to film právě pro vás...