Galadriel

50% - Futurama na hodině a půl jednoduše nedokáže fungovat, zvlášť když začne hrát na ekologickou notu. Stejně jako Simpsonovi měl tenhle seriál zůstat na svých dvacetiminutových epizodách a nehnat se do vod, do kterých se prostě nehodí. Nejen, že jsem se moc nezasmála, ale dokonce jsem se místy i dost nudila. Asi nejslabší z Futu-filmů.

Veverka je pořád výborná, ale celovečerní film svými vstupy utáhnout nedokáže.

50% ... Po většinu času k uzoufání nudný, neakční, nenapínavý příběh z období, které by si zasloužilo mnohem silnější story. Na druhou stranu na české poměry velmi vypiplaný vizuál, příjemný soundtrack a zajímavá kamera vytahují příběh z šedi alespoň po té audiovizuální stránce. Je to ale velká škoda, vyplýtvat tenhle filmový potenciál na tak plytký a nezajímavý příběh.

Neskutečná blbina a hovadina, obsahující takové množství nesmyslů, že už jsem je ke konci filmu sotva všechny stačila sledovat a registrovat. Ale... tahle neoriginální hovadina je ale naštěstí neuvěřitelně zábavná, takže skoro dvě hodiny stopáže utečou jako nic a přes všechna klišé dokáže hezky poctivě po americku pobavit.

Velmi autentický a silný dokument, který přináší rozhovory s těmi, kdo přežili, těmi, kdo byli tehdy u moci a ukazuje, že sověti nebyli jedinými, kdo mlčel v době, kdy lidé potřebovali být informováni a že vlastně dodnes žijeme ve světě, který je touto katastrofou ovlivněn. Bohužel ale ne tak, jak by ovlivněn být mohl, protože zdaleka ne všichni se z této hrůzy poučili a stále je svět plný jaderných hlavic několikanásobně silnějších, které jen čekají, než někdo zmáčkne ono pověstné červené tlačítko...

Velmi záhy po přečtení výborného románu Davida Nichollse, který se postaral i o scénář filmové adaptace, jsem značně na rozpacích. Útržkovitě vybrané a téměř doslovně opsané pasáže z knihy, které spolu nijak nesouvisí, fingovaly na papíře, ale ve filmu už tolik ne. Přestože chemie mezi Anne Hathaway a Jime Strugessem funguje, jejich postavy mi nepřišly dostatečně prokreslené a pozadí jejich příběhů a jejich povah jsem si domýšlela jen díky právě dočtené knížce. Bez ní bych, mám takový dojem, z filmu měla ještě mnohem míň. Hlavní zvraty se prostě objevily a bez hlubšího smyslu a vysvětlení se staly a já jim prostě nejsem schopná v tomhle provedení uvěřit - a to bohužel zejména stěžejní osudovost vztahu Dex a Em.

Kolísavou kvalitu povídek vyvažuje zejména úžasné pařížské prostředí přímo stvořené pro tenhle typ příběhů a vyprávění. Mezi nejlepší počiny se řadí americký turista v metru bratří Coenů, španělská chůva Waltera Sallese a Daniely Thomas a osamělí mimové Sylvaina Chometa.

Když už film o osudové lásce, tak takhle. Robert Patizón sice pro mě asi navždy zůstane vrcholem nesympaťáka, ale role věčne vykuřujícího pobudy s krátkou rozbuškou mu tady jednoduše sedla. Žádná z postav není černobílá (možná jen Ally k tomu trochu inklinuje), zejména otec v podání Pierce Brosnana není vždy tím, čím na první pohled vypadá a příběh překvapí hlavně tím, že si na nic moc nehraje a prostě je přiznaným opusem o velké lásce, plný klišé, která ale díky jeho upřímnosti tentokrát ani trochu nevadí. Navíc velmi nečekaný a překvapivý závěr (takže pozor na spoilery), který si pro nás tvůrci připravili, těžko někoho nechá chladným a větší katarzi na závěr si jen ztěží dovedu představit. I když možná stálo za to to utnou o několik minut dřív (ale kdybych napsala kdy, tak prozradím pointu). Kéž by teenagerky slintaly nad tímhle Patizónem z "Remember Me" a ne nad tím vyšisovaným tupírem, to by bylo na světě krásně a kultura by ještě měla o něco větší šanci.

Tohle krásně natočené citové vydírání dostalo o dost silnější rozsah a mnohem hlubší smysl, když jsem si po jeho shlédnutí přečetla, že ten pán opravdu existuje a tímhle filmem svým způsobem vypráví i svůj příběh s typicky americkým happy endem, který se ale tentokrát skutečně stal...

Film, který tak trochu tápe mezi žánry, ale ukazuje, že Mel Brooks umí mnohem víc, než "jen" ztřeštěné komedie. Jejich náznaky najdeme i tady (zejména v postavě šíleného otce Fjodora a několika potrhlých honičkách), ale jinak se při sledování "Dvanácti křesel" zrovna moc nenasmějeme. Rozhodně ale jde o zajímavý počin, sondu do porevolučního Ruska (geniální budovatelská píseň na úvod), který stojí za to shlédnout, pokud máte Mela Brookse rádi i pokud nemáte.