Steven47

Jeden život sází především na silné ústřední téma. Příběh Nicholase Wintona je fascinující a jsem rád, že jsem se o celé československé akci, i když s velkým zpožděním, mohl touhle formou něco dozvědět. Bohužel mám pocit, že tvůrci až příliš spoléhají právě na námět a samotné zpracování je v mnoha ohledech neuspokojivé. O Wintonovi se toho člověk příliš nedozví, nemá šanci jeho charakter prozkoumat do větší hloubky, a některé jeho činy (v obou časových rovinách) tak působí trochu z ničeho. Pasáže z minulosti jsou navíc dost uspěchané, chybí jím větší napětí a trpí i na herecké výkony některých zúčastněných, které mi přišly až strojené. Zvlášť u mladého Wintona je ten rozdíl oproti skvělému Hopkinsovi až propastný. Z filmařského hlediska jde tedy o mírné zklamání, ale co naplat, snímek mě i přesto třikrát dohnal k slzám. Ačkoliv to celé mohlo být mnohem komplexnější, tomuhle filmu o čisté lidskosti prostě ty slabší 4* dát musím. Ale pokud chcete o Wintonovi víc informací, hledejte jinde. 7/10

Argylle: Tajný agent by rád byl chytrou a uvědomělou parodií, bohužel většinu času působí spíš jako nevtipná komedie. Záměrně přehnaný „knižní“ úvod ještě celkem funguje, ale od té doby je to čistá trapnost. Postavy jsou navíc nezajímavé, chemie mezi nimi prakticky neexistuje a člověk si ani nemůže užít ty relativně zdařilé akční sekvence, protože je neustále narušují přihlouplé hlášky hlavních hrdinů. Kolem poloviny pak snímek poněkud zvážní sérií několika na sebe nabalených šokujících odhalení, která asi mají vyvolat napětí, což se ale vůbec nedaří, protože to do odlehčené atmosféry absolutně nezapadá. Tenhle nepovedený mix komedie a dramatu se snaží zachránit přepálené finále, jež akorát umocňuje roztržitost celku. V závěru je tak sice film (víceméně) konečně tou parodií, kterou zřejmě chtěl celou dobu být, jenže už je jaksi pozdě. Ani vizuálně velmi pěknou bitku v kouři jsem si prostě nebyl schopný užít. Odlehčený přístup? Budiž, ale musí se to zkrátka umět dělat. U podobných filmů se má divák bavit, ne trpět. 3/10

Během první poloviny, která je takřka dokonalá, jsem začínal chápat, proč někteří označují Chudáčky pomalu za film desetiletí. Ačkoliv tu Lanthimos jednotlivá témata i myšlenky představuje mnohem srozumitelněji, tak tohle upozadění jisté intelektuální roviny vynahrazuje skvělý absurdní humor, oscarová Emma Stone a také unikátní fantaskní zasazení, jež i s pomocí rybího oka vytváří jednoduše fascinující vizuální stránku. Zkrátka jsem byl unešen. Ve druhé půlce ale bohužel tempo dost výrazně opadne a některé pasáže působí zbytečně zdlouhavě. Snímek jako by už zkrátka neměl moc co říct, jelikož to nejzajímavější vyčerpal někde mezi Lisabonem a Paříží, takže se víceméně patlá v pár motivech. Nezachrání to tentokrát ani konec, respektive závěrečná scéna. Ty bývají u Lanthimose dost často důvodem, proč jeho díla v divákovi rezonují i dlouho po zhlédnutí a nutí ho se k nim vracet. Jenže tady to celé kvůli přílišné jednoznačnosti tak nějak vyšumí, což je prostě škoda. Možná kdyby se Yorgos opět chopil psaní scénáře, jednalo by se o ten pomyslný ultimátní zážitek. Tak třeba příště. 8/10

Kvalitně zpracované a hodně drsné historické drama z prostředí dánského vřesoviště. Bastard je v jádru jednoduchým příběhem o lidské zarputilosti. Na jedné straně sympatický Ludvig Kahlen s tváří charismatického Madse Mikkelsena a proti němu bytostně odporný (de) Schinkel. Rozhodnutí hlavního hrdiny jsou však také často rozporuplná, čímž se snímek zvládá vymanit z tradičních žánrových klišé a nabízí poněkud odlišný zážitek. Přesto mám pocit, že se mu to daří pouze částečně a chladné scény střídají zbytečně melodramatické výjevy, což narušuje jinak nekompromisní atmosféru. K romantické lince se přidávají až absurdně komické scény, které sice pobaví, ale ve výsledku mi možná právě tahle žánrová nesourodost zabránila si film naplno užít. Nepříliš uspokojivý konec pak vnímám především jako logické vyústění předchozích tvůrčích rozhodnutí a nemyslím si, že by Bastardovi pomohlo, kdyby pouze skončil o pár minut dříve. To jsou nicméně asi jediné výhrady vůči tomuhle jinak kvalitnímu severskému počinu. 8/10

Skvěle promyšlená a brilantně zpracovaná společenská satira, která mě dostala mnohem víc než jsem čekal. To se mi snad zdá je tematicky nabitý a aktuální snímek, jenž reflektuje slávu, životní pasivitu, žárlivost či fenomén tzv. cancel culture. Už takhle zajímavý námět navíc výborně míchá komediální prvky (scéna s prdem je geniální) se skoro až hororovými výjevy, díky čemuž je výsledek naprosto pohlcující. Právě snové sekvence výborně ilustrují, jak se sláva postupně mění v nevraživost. Režisér nicméně netlačí divákovi žádný narativ, takže lze na celou problematiku nahlížet z více úhlů a vnímat jednotlivé aktéry dle svého vlastního přesvědčení. Parádní zážitek pak korunují herecké výkony v čele s perfektním Nicolasem Cagem. Mrzí mě, že tuhle ódu nemůžu zakončit desítkovým hodnocením, ale poslední čtvrthodina se bohužel zbytečně tematicky roztříští, kvůli čemuž není finále tak úderné. Přesto ten pětikvalt napálím, protože nechci, aby mě Paul Matthews strašil ve snech. 9/10

Mám rád fotbal a nepokrytě si užívám styl Taiky Waititiho, takže jsem tak nějak počítal s tím, že se mi jeho nový počin bude líbit. A nemýlil jsem se. Jeden gól sice neoslní originální příběhem a stojí na vcelku jednoduchém poselství, ale výsledkem je tak pohodový film, že mi to vůbec nevadí. Celý tým včetně kouče Thomase Rongena totiž diváka od začátku baví a není vůbec složité jim držet palce. Vše doplňuje typický humor, který je místy brilantní, ale měl jsem pocit, že zrovna v tomhle aspektu mohl režisér klidně ubrat, jelikož to občas nečekaně trochu drhne a menší kadence vtipů by možná neuškodila. Vynahrazuje to však konec, při kterém na mě překvapivě silně emočně dolehl trenérův proslov v šatně a s ním související zvrat. Následné finále jsem si navzdory klišé neskutečně užil a během závěrečných titulků se jednoduše nelze ubránit širokému úsměvu. Vše umocňuje fakt, že (skoro) takhle se to skutečně stalo. Velmi příjemná záležitost, která je zkrátka jednou za čas potřeba. 7/10

Milý a nekonfliktní film, který se snaží navodit pozitivní atmosféru, pobavit a dojmout. Bohužel jsem měl celou dobu pocit, že tomu zkrátka něco chybí. John Malkovich je v hlavní roli skvělý, jeho postava mi nicméně přišla spíš zvláštní než vyloženě sympatická. Podobně jako všichni ostatní totiž vypadá, že je úplně odtržený od reality, což prakticky znemožňuje vybudovat si ke komukoliv vztah. Vše pak působí strašně vyumělkovaně, někdy až nesmyslně, a celý snímek se dost táhne kvůli tomu, jak je unylý. Do toho režisér (a zároveň scenárista a autor předlohy v jednom) jako by nevěděl, co chce odvyprávět, takže se jedná spíš o náhodný sled scén bez větší hloubky či jasnější dramatické roviny. Samotný konec pak působí všelijak, jen ne zaslouženě. Na druhou stranu se však najde několik opravdu vtipných scén, pár hřejivých momentů a vlastně nemůžu říct, že by ve mně po zhlédnutí přetrvávala jakákoliv negativní emoce vůči tomu, co jsem viděl. Jenom mi tak trochu uniká smysl tohohle francouzského počinu. 5/10

Minulý rok odstartoval Blumhouse nepříliš povedenou M3GAN, takže jsem rád, že Noční koupání dopadlo o něco lépe. Párkrát zvládne i vyděsit, jelikož bazénové sekvence jsou efektivně natočené a záběry zpod hladiny vyvolávají až klaustrofobické pocity. Každá scéna si navíc dává načas a nesází jednu lekačku za druhou. Prakticky veškeré úseky ve vodě tak zvládají šponovat napětí, a to i když se odehrávají ve dne. Přesto je škoda, že tu asi nejlepší scénu propálil hned první trailer. Zatímco po řemeslné stránce je novinka zdařilá, chybí jí vzhledem k delší stopáži nějaká nadstavba. Postavy jsou fajn, ale v rámci jejich vykreslení nejdou tvůrci příliš do hloubky, což lze říct i o načrtnutých motivech. A samotné rozuzlení pak působí dost zrychleně a tak trochu z ničeho. Jako by režisér úplně nezvládl ten obří skok ze čtyřminutového kraťasu. Přesto jsem celkově spíš spokojený a být to kratší, jednalo by se o příjemnou, lehce nadprůměrnou žánrovku. 5/10

Co mě na nové Godzille fascinuje zdaleka nejvíc, je její vizuál vzhledem k rozpočtu. Snímek totiž vypadá opravdu skvěle. Ať už je to ústřední monstrum, které budí respekt, působivá městská destrukce nebo těch několik pasáží, kdy se s Godzillou skutečně bojuje. Napočítal jsem snad jeden záběr, který mi přišel ne úplně pěkný, což je až neuvěřitelné. Zároveň oceňuji i komornější pojetí samotného příběhu, který kromě velkolepých výjevů nabízí také velmi slušnou dramatickou linku o japonské společnosti po druhé světové válce. Přesto jsem asi po prvních reakcích čekal něco víc. Posttraumatický syndrom hlavního hrdiny je zpracovaný opravdu dobře, ale další témata jsou spíše nastíněná a pořád je to za mě spíš film o Godzille. Mnohem větší problém jsem nicméně měl se samotným japonským stylem. Herci často přehrávají, scény jsou nejednou zbytečně melodramatické a viditelná snaha vyvolat silnější emoce na mě spíš nefungovala, což jsem nejvíce pocítil v závěru. Ale co naplat, cílové publikum bude nadšené, já jsem pouze hodně spokojený. 8/10

Den díkůvzdání není žádným revolučním hororem, jako poctivý slasher však funguje víc než dobře. A překvapivě několikrát pobaví třeba narážkami na americkou kulturu a životní styl, což ilustruje hned úvodní sekvence ve velkoobchodě. Ta je jednak svou absurditou až komická, ale zároveň velmi rychle ukáže krvavý potenciál celého filmu. Jednotlivé mordy jsou poté opravdu výživné, často nápadité a zejména jedna scéna dokáže fakt znechutit. Vše krásně doplňuje samotný vrah, který má jednak skvělý design, a zároveň těží z dobře budované atmosféry jednotlivých scén. Tvůrci sice sází i na klasické lekačky, těch však není zbytečně moc a jsou sakra efektivní. Zároveň velmi slušně funguje určité tajemno okolo zabijákovy identity. Adeptů je totiž dost a ačkoliv jednotlivé postavy nejsou kdovíjak zajímavé, tak zároveň nejsou vyloženě na pěst. Novinka se nevyhne několika otravným, zejména vztahovým, klišé a v rámci příběhu nakousne dost témat, které pak nestíhá dotáhnout. To ale ve výsledku tolik nevadí, já se totiž ty necelé dvě hodiny fakt bavil. 7/10