walsidal

„Looper“ není špatný film. Je dobře obsazený (Joseph Levitt, Emily Blunt, Bruce Willis) a z mého pohledu má lepší i horší pasáže. Za sebe můžu říct, že se mi líbily scény odehrávající se na farmě, včetně velice dobře napsané role „mimořádného dítěte“, méně už pak scény „ze života looperů“. Chápu ale, že z hlediska vystavění příběhu včetně efektního konce jsou do jisté míry nutné, stejně jako cestování v čase, které je nutnou obezličkou k vytvoření dramatické fikce spočívající v setkání sám se sebou. Vytváří se tak „multitematický příběh“, v němž můžeme nalézt tři základní dramatické roviny: Zda má Joe zavraždit sám sebe, zda má být zavražděno dítě, o kterém z budoucnosti víme, že bude páchat zlo a jak zásahem do minulosti zachránit život milované osoby v budoucnosti (což ovšem není v kinematografii nikterak nové téma; vzpomeňme třeba na „Stroj času“). Díky tomuto dramatickému mixu se divák nenudí. Zvláštní uznání pak zaslouží nečekaný závěr…

Byl jsem trochu na rozpacích z veskrze negativního hodnocení tohoto filmu. Zdá se mi, že hodnotitelé se vyjadřovali spíše ke způsobu jeho financování či k politickým postojům režiséra než k filmu samotnému. Ani já nejsem příznivcem Filipa Renče a už vůbec ne Miloše Zemana. Jestliže se ale uprostřed českého babovřeskového filmového kompostu objeví film, který minimálně po technické stránce snese srovnání se zahraničními filmy, pak je mi trochu smutno z toho, jak se kritici předhánějí, kdo ho víc zdrbne. Ve směsi negativních hodnocení jsem zaregistroval taky kritické názory na herecký výkon Táni Pauhofové. Nepochybuji o tom, že by se našly ve světě herečky, které by z dramatické postavy Lídy Baarové dokázaly vytěžit více. Když se ale rozhlédnu v tuzemských vodách, nevidím momentálně herečku odpovídajícího věku, o které bych mohl s jistotou prohlásit, že výsledek by byl lepší. I já mám ale filmu co vytknout. Tou hlavní věcí je čeština. Ve filmu měla znít jenom tam, kde patří. A tam, kde ve skutečnosti zněla němčina, se měla ozývat i ve filmu. Vím, že v tuzemsku se titulky příliš nenosí, ale očekával bych od tvůrců v tomto směru více odvahy a to i za cenu, že by zřejmě muselo dojít k přeobsazení některých rolí, protože například německy mluvící Jiří Mádl by asi nešel… Takže když to shrnu: Původně jsem chtěl dát Lídě Baarové 5*, abych aspoň trochu vykompenzoval všechny ty „odpad!líky“, ale pak jsem si řekl, že bych byl jako oni: Chtěl bych něco demonstrovat bez ohledu na skutečnou kvalitu filmu. Takže 4*.

Dlouhá noc, při které se zdánlivě nic neděje, a přece může ovlivnit celý život… Tak by se dalo stručně charakterizovat tohle komorní drama. Sledujeme v něm paralelně Joannu a Alexe a také Michaela a Lauru za doprovodu hudby, která působivě dokáže navodit atmosféru nevšední noci, plné těžkých rozhodnutí…

Je vždycky zajímavé podívat se na filmové začátky hereckých hvězd z dob, kdy ještě hvězdami nebyli, a v tomto případě to platí dvojnásob. Natalie Portman už ve 13 letech prokázala, že jednou bude patřit k těm nejlepším na světě. Dostala k tomu skvělou příležitost po boku neméně skvělých Jeana Reno a Garyho Oldmana ve francouzském filmu „Leon“, který patří k nejlepším dílům francouzské kinematografie. Nájemný vrah Leon je prostý, negramotný chlapík, bez kořenů, zdánlivě i bez citu a pouze s jedinou zásadou: Nezabíhet ženy a děti. O co je prostší člověk, o to geniálnější je ve své “profesi“. Mathilda je dvanáctiletá holka z neutěšeného prostředí drogového překupníka, která nenávidí svoji rodinu, kromě čtyřletého brášky. Když je celá její rodina vyvražděna, náhoda ji svede dohromady s Leonem, aby spolu na krátký čas vytvořili bizardní dvojici, která však působí neuvěřitelně věrohodně. Každý další komentář už je nadbytečný – film se prostě musí vidět.

Tenhle film jsem si zamiloval už pod dvaceti minutách. A vůbec nevadí, se sci-fi zápletka, kterou si film vypůjčil, má některé logické mezery, jako třeba že neřeší návraty do přítomnosti. Nevadí to proto, že tohle není sci-fi žánr. Je to film o lásce a o životě, ve kterém má nezastupitelnou roli čas, a to, co jsme udělali, mohli udělat a co bychom udělali jinak, kdyby to šlo. A pokud vás napadne, že závěrečný Timův návod – žít každý den dvakrát, abychom si ho podruhé více užili, by byl nuda, když už člověk ví, co ho ten den čeká, pak bychom se měli nad svým životem zamyslet. Možná nežijeme tak šťastný život jako Tim...

Pět let po úspěšném „Samotáři v Seattlu“ se oba dva znovu sešli v titulních rolích a Meg Ryan tu opět vytvořila Tomu Hanksovi více než důstojnou hereckou partnerku. Při hodnocení tohohle filmu je třeba vzít v úvahu, že ukazuje počátky internetu, kdy lidé mohli být ještě svým způsobem fascinováni jeho anonymitou, která tady má (narozdíl od reality) víceméně přívětivou tvář. I když je tenhle film především zábavou, kromě již zmíněné anonymní komunikace nastiňuje také jeden obchodní problém, aktuální i dnes: vztah malých a velkých. Jsou tu celkem dobře nastíněny přednosti obou, u „Shop Arounad the Corner“ především rodinná atmosféra, kdy prodávající znají své zákazníky i svůj sortiment a mají k obojímu vztah. Na druhé straně velkoprodej doprovázený anonymitou, která je ovšem kompenzována nižšími cenami, modernějším prostředím i doprovodnými službami. A celkem přesvědčivě je i ukázáno, kdo v tomhle boji většinou prohrává, jakkoliv je to prohra v tomhle filmu v podstatě smířlivá, přesto však neodvratná. Přestože tahle rovina asi nemá být těžištěm filmu, ale pouze nástrojem k rozehrání konfliktu hlavních postav, je pro mě momentem, pro který si tenhle film 4* zaslouží.

Jak už název napovídá, tenhle film je asi určen především pro znalce a milovníky románů Jane Austenové anebo aspoň jejich filmovaných verzí. Pro neznalce pak mohou být diskuse nad jednotlivými postavami románů lehce vágní, ale může jim to vynahradit sestava svérázných členek a člena klubu Jane Austinové, z nichž každá má své problémy i svoji neopakovatelnost, včele s Emily Blunt.

Slovní hříčka v anglickém názvu filmu tak trochu předznamenává inteligentní podívanou ze světa Michelinských hvězd, který nám obyčejným konzumentům zůstává většinou utajený. V lepším ohodnocení filmu mi brání jedna vada na kráse: Ztráta tempa v druhé části filmu. To mi vadí. Existují samozřejmě vynikající filmy, které si plynou svým konstantním tempem; nikde není psáno, že každý film musí gradovat, ale nikdy by tomu nemělo být opačně. Jinak je to ale příjemné a svým způsobem i poučné pokoukání.

První, co mě po zhlédnutí „Mulholland Drive“ napadlo, že musím změnit hodnocení všech svých 5* filmů, protože mi přišlo jaksi nepatřičné, že by měly mít stejný počet hvězd jako tenhle film. Protože tohle je prostě jiný level… Samozřejmě jsem to neudělal. Ovšem „Mulholland Drive“ pro mě zůstává mimořádný, stejně jako Naomi Watts ve své životní „dvojroli“. Celým filmem nás provází všeobjímající pocit, že (řečeno slovy filmové postavy) „Someone is in trouble; something bad is happening.“ Když se ale pokusíme vyjádřit jeho obsah běžnými výrazovými prostředky, zjistíme, že je velice těžko uchopitelný. Proto se pokusím popsat aspoň jeho strukturu, tak jak ji chápu já. „Mulholland Drive“ je posloupností mnoha tajemství, z nichž některá jsou v průběhu filmu rozkryta, u některých není rozkrytí jednoznačné a závisí na interpretaci diváka a některá tajemství zůstanou navždy neobjasněna. Podle mého názoru má film tři typy scén: Scény prvního typu se odehrávají v podstatě od začátku filmu až do okamžiku, kdy Rita otevře modrou krabičku. Teprve v dalších pasážích filmu vyjde najevo, že představují pravděpodobně sen Diane, do značné míry ovlivněný tím, jak se snaží ze svého podvědomí vytěsnit všechno, co souvistí se strašnou věcí, kterou spáchala: Nechala zavraždit bytost, kterou milovala. Toto vytěsnění se ve snu uskutečňuje mimo jiné tím, že sebe stylizuje do role Betty a Camillu do role Rity. Scény druhého typu jsou klasickou reálnou přítomností, ale fakticky zachycují jen krátký časový interval od probuzení Diane a příchodu její sousedky pro věci, až po sebevraždu Diane, které předcházejí halucinace. Tyto scény jsou prokládány scénami třetího typu, představujícími reálné vzpomínky. Právě tyto bolestné vzpomínky nastíní obrysy toho, co se skutečnosti (zřejmě) stalo… Tohle všechno je doprovázeno řadou symbolů, jejichž význam není vždy jednoznačný a závisí na fantazii i vnímavosti diváka. Neexistuje ovšem žádné „správné“ chápání tohoto filmu, existuje jen subjektivní výklad, k němuž se divák propracoval, pokud chtěl o filmu přemýšlet. Každý si prostě z „Mulholland Drive“ odnese, co dokáže. Záleží jenom na něm, jak moc toho bude a jak ho to ovlivní…

Po delší době konečně jeden film, jehož český název aspoň trochu koresponduje s originálem, ale ne úplně, protože „drug“ není „závislost“, ale „droga“ a zároveň i „lék“, což v kontextu s filmem přináší záměrnou dvojsmyslnost, která se v českém překladu ztrácí. Anne Hathaway v roli Maggie v prvním stadiu Parkinsonovy choroby a Jake Gyllenhall jako farmaceutický prodejce Jamie jsou zárukou dobré podívané postavené na jejich herecké suverenitě – ne náhodou získali oba hlavní protagonisté Zlatý Globus 2011 za nejlepší herečku/herce v komedii, i když s tvrzením, že se jedná o komedii, by se dalo možná polemizovat. Anne Hathaway se velice přesvědčivě vypořádala s postavou Maggie, která si plně uvědomuje problematičnost lásky k Jamiemu ve světle postupující choroby. A Jake Gyllenhaal jako Jamie přesvědčivě ukázal, jak pod vlivem Maggie pomalu, ale o to věrohodněji přeskládává svůj žebříček hodnot. Škoda, že hlavním představitelům už tak zdařile nesekundují představitelé vedlejších rolí, kteří v některých případech zbytečně přehrávají, což platí především pro Jamieho bratra. Možná by filmu více slušelo nahrazení scén některých komických absurdit propracovanějšími scénami ústředního tématu Parkinsonovy choroby, ale berme „Love and Other Drugs“ takové, jaké jsou: Je to velice solidní romantický fim z dob nástupu Viagry...