curil

Knihu pohádek Fimfárum jsem dostal na Vánoce jako malý kluk (1960, nakladatelství ČS, vázaný výtisk 8,50-,). Zařadila se mezi mé nejoblíbenější, četl jsem nejméně 10x a musím uznat, že film režisérky Vlasty Pospíšilové se blíží ideálu zpracování knižní podoby. Nepřekonatelný autor a vypravěč Jan Werich a nádherné loutky a jejich animace. Pohádka "Lakomá Barka" přesně ilustruje českou povahu. Dodnes mám knihu ve své skromné knihovně.

Film byl u nás v kinech uváděn pod názvem "Tma přede mnou, tma za mnou". Viděl jsem ho v září 1968 a uhranula mi v mých postpubertálních letech Kanaďanka Joanna Shimkusová, která mě už zaujala dříve ve filmu Dobrodruzi stejného režiséra, kde hrála s Alainem Delonem a Linem Venturou v roli Laetitii. Je určitě škoda, že její filmová kariéra skončila poměrně brzo.

Už úvodní písnička Simona a Garfunkela "The Sound of Silence" mě náležitě naladila a když v půlce filmu spustí Hugues Aufrey "Knocking' on Heaven's Door", málem jsem uronil slzu. Vůbec Aufrey na té "hipísácké" párty sedí jako zadek na hrnci. Pro mě by si příběh vystačil dědou a jeho vnukem, nemusel bych nafrněnou blonďatou vnučku, která by Rena viděla nejraději pod drnem. Samotná Provence jako vždy nádherná, ale ve filmu z ní zase tolik divák neuvidí, více ten kolorit malého městečka s večerní zábavou a dědkama u petanqu nebo u báru s pastisem, případně býčí arénou. U mě to vyvolává vzpomínky na několik dovolených u příbuzných manželky v Draguignanu, odkud byla hodinka cesty autem na Riviéru.