Ewilka

Kontroverze vyvolávala dlouho před svým uvedením do kin. V mých představách je Ariel bílá, psali někteří společně s hastagem #NotMyAriel. To vše kvůli obsazení Afroameričanky Halle Bailey do hlavní role v celovečerní pohádce Malá mořská víla. Nedostatků má hraná verze animovaného filmu několik, změna pleti hrdinky mezi ně ovšem nepatří. Ačkoliv se na první pohled zdá scénář Jane Goldman a Davida Mageeho stejný jako u animovaného filmu, přináší několik menších změn. Více prostoru dostává budování vztahu mezi princem a Ariel, díky čemuž je jejich láska uvěřitelnější a mnohem reálnější. Prokreslenější je i Erikův charakter. Už to není jen krásný princ z pohádky s modrýma očima, do nějž se zamiluje mořská víla. Diváci tak mohou poznat jeho zájmy a koníčky, strasti i radosti. Třešničkou na dortu je pak jeho vlastní píseň Wild Uncharted Waters v podání Jonaha Hauer-Kinga, která doplňuje už tak výborný soundtrack Alana Menkena a Lin-Manuel Mirandy. Do větších změn se ovšem scenáristé nepouštějí. Zaplní sice mezery původního příběhu, nic navíc ale nepřidají. Co však ubližuje snímku režiséra Roba Marshalla nejvíce, je vizuál. Zatímco v případě bouří, záběrů na krajinu ostrova či interiérů zámku je kamera Diona Beebeho perfektní a dodává filmu tu správnou melancholickou atmosféru, podmořské záměry svítí umělotinou. Jedna neonová barva střídá druhou. V porovnání s Cameronovým Avatarem, který vyšel v prosinci loňského roku, vypadá nová Malá mořská víla jako levná replika. Studio Disney tak naráží na stejný problém jako u Aladina, Dumba, Lvího krále a dalších hraných remaků. To, co funguje jako 80minutový animovaný film pro děti, postrádá v dvouhodinové hrané verzi s počítačovými efekty chemii. Žádná unikátnost, originalita, ona pohádkovost. O to ale zdá se studiu nejde. Místo vymýšlení nových příběhů sází na po generace ověřené vzorce, protože ty fungují, a co víc, vydělávají.

Po hledání archy, Chrámu zkázy, Svatého grálu nebo království křišťálové lebky čeká zestárlého Indyho, ztvárněného nikým jiným než Harrisonem Fordem, poslední dobrodružství. Musí najít Archimédův tajný mechanismus, který umí predikovat trhliny v čase a s jehož pomocí lze cestovat napříč staletími. V patách jsou mu samozřejmě nacisté, tentokrát s tváří dánského herce Madse Mikkelsena, a chybět nesmí ani žena po boku hrdiny. Tou je jeho kmotřenka alias Phoebe Waller-Bridgeová. Na vlnu nostalgie sází režisér James Mangold, který je zároveň společně s Davidem Koeppem, Jezem Butterworthem, Johnem-Henrym Butterworthem autorem scénáře, i dalšími odkazy na předchozí snímky – například scéna s úhoři téměř identicky napodobuje starší slavnou scénu s hady. Autor ale tlačí na pilu až moc. Film střídá jednu parafrázi dřívějších dílů za druhou, najde se i pár divokých honiček. Mizí kouzlo charismatického archeologa, který bavil všechny věkové kategorie. Zatímco předchozí díly úspěšně stavěly na rovnováze akce, chemie a zábavných dialogů, Nástroj osudu chce být nabitý především akcí, která je ale v jeho podání příliš přepálená. Snímku chybí zejména chytrý humor a zajímavější postavy. Herecky bohužel září jen Harrison Ford, ostatní postavy jsou nesympatické, ploché a snadno zapomenutelné. Atmosféru nedodají ani proslulé tóny „tátadatá tátadá“ od Johna Williamse a v tu chvíli je něco hodně špatně. Podobně jako Indiana Jones vykrádá hroby, režisér a zbylí autoři vykradli předešlé snímky franšízy. Vytrhali jednotlivé motivy, pospojovali je, nic nového ovšem nepřidali. Vývoj, a ne příliš šťastný, je vidět snad pouze u vizuálu. Ten překvapí diváka už v úvodní retrospektivní sekvenci, kdy umělá inteligence na chvíli Forda omladila. Nepřichází úžas nad moderní technologií, ale spíše šok z umělosti a grafiky, která připomíná počítačové hry. A to pochvala rozhodně není. Všudypřítomný digitál zkrátka k Indymu vůbec nesedí. Kazí atmosféru a nutí diváka ještě více vzpomínat na časy, kdy Spielberg v minulém století takové možnosti neměl, a přesto dokázal stvořit nezapomenutelné příběhy. Posledním hřebíčkem do rakvičky je nepřiměřená délka. Spielberg moc dobře věděl, proč se držet dvou hodin, 154 minut je moc. Děj se vleče a vůbec neubíhá. Škoda, že Archimédův přístroj na cestování časem je pouze smyšlený. Po shlédnutí Nástroje osudu by totiž bylo nejlepší vrátit se do minulosti a říct tvůrcům, ať pátý díl vůbec netočí. Z celé legendární série je totiž bezesporu nejslabší.

Calum stojí za zvuku cikád na kamenných polorozpadlých schodech amfiteátru, když jeho malá dcera Sophie společně s okolními turisty začne radostně zpívat narozeninovou písničku. Calumovi má být totiž za pár dní jednatřicet. Na rozdíl od holčičky na jeho tváří není ani smítko štěstí a záběr na jeho zachmuřenou tvář pozvolna přechází v scénu v tmavém pokoji, kde hlasitě vzlyká. Skotská režisérka Charlotte Wells zasadila příběh do prostředí tureckého hotelu. Calum ztvárněný Paulem Mescalem, který byl za roli nominován i na Oscara, bere Sophie alias Frankie Corio na dovolenou. Skotačí spolu u bazénu, kupují koberec, chodí na výlety, tancují na diskotéce. Děj působí všedně až obyčejně, čemuž napomáhá i stylizace obrazu. Scény vypadají jako záběry z „devadesátkové“ domácí kamery. Pečlivý divák si však všímá ženy, která se v některých záběrech odráží. Sophie přemýšlí, co jí táta tajil, o čem jí nikdy neřekl, jak se cítil a zda mohla zabránit tomu, co se stalo. Doslovný příběh v případě Aftersun není tak podstatný, zásadní je naopak emoce, kterou vyvolává. Beznaděj, že pod idylou se skrývá něco mnohem těžšího. Film je melancholický, citlivý a velmi křehký. Naprosto fenomenální je závěrečná taneční scéna ústřední dvojice na píseň Under Pressure. Aftersun je famózní debut. Režisérka Wells skvěle skloubila herecké obsazení, kameru, střih i hudbu. Jen díky tomu vznikl snímek, který v mysli utkví ještě několik dní po shlédnutí.

Trvalo to dlouhých 13 let. Mnozí už ani nedoufali, že se pokračování legendárního Avatara dočkají. A je to návrat ve velkém stylu. 190minutový snímek s podtitulem The Way of Water doslova uteče jako voda. Pandora, i po těch letech, má zkrátka stále čím překvapit. Do detailu propracovaná kultura, příroda, spiritualita. A oceán. James Cameron stvořil film, který nestojí na akčních sekvencích, byť i těch se divák dočká, ale na vizuální dokonalosti. Podvodní záběry jsou bez nadsázky pastva pro oči a nechce se věřit, že tohle vše je vytvořené pomocí počítače. Cameronova láska k přírodě se odráží v každé jednotlivé vteřině snímku. V jedničce to byly lesy, zde moře. Vztah Na’vi s tulkuny patří jednoznačně mezi nejsilnější momenty filmy a paralela s lovem velryb ještě umocňuje emoční dopad. Scén, které „ždímají“ diváka, je tu hodně. Cameron do příběhu přivádí nové postavy, především tedy děti Jakea a Neytiri. Vykresluje jejich charaktery, problémy, myšlenky i vnímání světa. A dle mého názoru se mu to daří opravdu dobře. Má to jen jeden háček. Cameron sice bravurně zvládá mikropříběhy a detaily, hlavní osa filmu ovšem znatelně zaostává. Vedlejší linky zůstávají s ohledem na případná pokračování nedořešené. Děj je téměř identický jako v jedničce, o „béčkovém“ návratu hlavního záporáka ani nemluvě. Tentokrát to díky novému prostředí a skvělému CGI ještě tak nevadí. Trojka ale už musí přijít s něčím novým.

Česká televize představila na své poměry odvážný projekt. Tématem desetidílného seriálu Pět let, který diváci mohou sledovat na portálu iVysílání, je znásilnění. Zpracovávat takové téma je vždy těžké. Jak jej zobrazit citlivě a zároveň ukázat ničivé následky, které mohou trvat klidně celý život? Seriálu Pět let se to nicméně povedlo. Autoři nejenže dávají prostor oběma hlavním postavám, aby příběh vyprávěly ze „svého“ pohledu, ale navíc nezvolili ani brutální znásilnění, u kterého by byl děj od začátku černo-bílý. Vyprávění tak plyne v odstínech šedé a divákům se pomocí flashbacků postupně odkrývá, co se oné noci před pěti lety stalo. Ani postavy nejsou psané stylem „hodný-zlý“. Tereza se chová sobecky a nesympaticky, zatímco David působí mile, dokonce kritizuje kamarádovo sexistické chování. Alžběta Malá i Samuel Toman se zhostili svých rolí na výbornou. Seriál neopomíjí ani reakce přátel a rodiny, které (bohužel) působí více než realisticky. Vedlejší linky by si zasloužily více prostoru, ovšem vzhledem k omezené stopáži (jeden díl má cca 15–20 minut) se to dá pochopit. Škoda, že seriál nedostal šanci v hlavním vysílacím čase.

Příběh třináctileté Mei Lee, která prochází pubertální „proměnou“ je infantilní snad v každém ohledu. Od ztřeštěných hlavních hrdinek přes twerkování až po fikční klučičí kapelu 4*Town, která až nápadně připomíná The Backstreet Boys a BTS. Korunu bizarnosti snímku nasazuje jindy skvělá pixarovská animace. Třpytící se „cute“ očička, přepálený vizuál a našpulené rtíky. Co je moc, to je moc. Hlavní motiv filmu není nijak originální. Vztah matky s dcerou je zkrátka nadčasové téma, které neurazí. Proměna ovšem otevřeně mluví také o menstruaci, což by od animáku čekal jen málokdo. Za to si snímek zaslouží palec nahoru, jelikož menstruace a vše s ní spojené je stále ještě pro většinu společnosti tabu. Veškerá serióznost se ale utápí v množství gagů, které působí prvoplánově a místy až trapně. Přestože je Proměna film o dospívání, o poznávání svého nového já a o vyrovnávání se s bouří emocí, které provázejí pubertu, Pixar tentokrát nedokáže diváka zaujmout natolik, aby se příběhu poddal, sžil se s ním a emočně na něj zapůsobil. Svůj díl na tom mají i šablonovité postavy postrádající hloubku. Samotná Mei Lee je jednou z nejotravnějších a nejnesympatičtějších hrdinek vůbec. Nedostatečné propracování se netýká pouze postav, ale doplácí na něj i příběh. Je škoda, že autoři nevyužili potenciál originálního prostředí torontského Chinatown či se více nezaměřili na čínskou legendu, ze které ona bájná panda červená pochází. Proměna možná měla ambice stát se oddechovým rodinným snímkem s přesahem, realita je ovšem taková, že cílová skupina snímku je hodně specifická.

Tohle se opravdu povedlo. Příjemný komediální seriál plný suchého humoru, který díky úměrné třicetiminutové stopáži nenudí. Jason Sudeikis jako věčně optimistický kouč Lasso válí v každé scéně, ovšem ostatní mu hrdě konkurují. Samotný děj je jednoduchý, ale čert to vem. V případě Teda Lassa zapadají všechny dílky do sebe a vzniká tak „feel good“ podívaná nejen pro fanoušky fotbalu.

Byť je prequel Kingsmanů postaven na alternativních dějinách první světové války, všichni víme, jak ona válka dopadla. Stupňovat tak nějaké větší napětí je téměř nemožné. Ve dvouhodinovém snímku mě překvapil jeden jediný zvrat a z akčních scén mi v hlavě utkvěl snad jen skotačící Rasputin. Ani postavy nejsou nejsilnější stránkou nejnovějšího Kingsmana. Kromě již zmíněného Rasputina a Ralpha Fiennese postrádá snímek výraznější postavu. Zbývající hrdinové buď nemají dostatečné charisma nebo z nich autoři udělali rádoby vtipné historické karikatury. O záporákovi ani nemluvě. Většinu stopáže se skrývá ve stínech, a když konečně dojde k odhalení jeho tváře, nechává vás to naprosto chladnými. Nepopírám, že film obsahuje divácky atraktivní sekvence, ale v celkovém měřítku působí Kingsman: První mise hodně průměrně.

Dějová linka hitu z osmdesátek vylepšená o několik levelů výše. Tak nějak by se dal popsat nový Top Gun: Maverick. Dvojka téměř identicky kopíruje původní příběh, řada scén si je podobná jako vejce vejci. A přesto sedíte zaražení v sedačce a hltáte každou vteřinu. Reálné letecké záběry povznesly tenhle film na úplně jinou úroveň. Kam se hrabe veškerý CGI. Takhle vypadá poctivá filmařina. Je úplně jedno, kolik klišé v novém Top Gunu je. Dechberoucí akce, perfektní soundtrack, západy slunce, sympatičtí hrdinové, vtip, nějaká ta romantická linka a osmdesátkový vibes. Po překombinovaných snímcích, které ve finále nemají hlavu ani patu, je to příjemná změna.

Při vyslovení jména „Andy Warhol“ si naprostá většina představí slavné Campbellovy polévky a portrét Marilyn Monroe. Šestidílná série se ovšem této zlaté éře záměrně vyhýbá a začíná až rokem 1968, kdy Warhol přežije pokus o atentát. Právě ten ho poznamená na celý zbytek života. Dokument ukazuje Andyho Warhola v méně známém světle. Přestože se hlavní linka točí kolem umělcova intimního života, neodmyslitelná část série se věnuje znovunalézání inspirace, hledáním sebe sama a postupným (ne)smířením se s tím, že přichází nová generace mladých umělců. Prostřednictvím archivních záběrů, deníkových záznamů a rozhovorů s Warholovými přáteli i odborníky na umění se série snaží ukázat, jaký Andy Warhol vlastně byl. Hlavním kladem je bezesporu hlas ikony pop-artu vytvořený umělou inteligencí, který předčítá jednotlivé deníkové záznamy. Divák má pocit, jako by k němu promlouval skutečný Andy Warhol. O některých věcech ovšem zápisky mlčí, na což dokument také upozorňuje. Je tedy otázkou, co všechno zůstalo jen mezi Andy Warholem a Pat Hackettovou, které po telefonu poznámky diktoval. Přesto si myslím, že se jedná o povedenou dokumentární sérii, která zaujme i ty, kteří se doteď o Andyho Warhola příliš nezajímali. Jeho úvahy o konzumní společnosti a showbyznysu jsou možná dnes aktuálnější víc než kdy dřív.