Orbis Pictus

Slovenská porevolučná filmová realita sa zmietala v neistote a hlbokom útlme. Každý z toho mála natočených filmov pokračoval v ťažkom žánri, divácky určite menej atraktívnym, a to bol tiež dôvod nižšieho záujmu. Šulíkov film sa opiera o umeleckú "realitu", civilnosť príbehu sa vytráca zvoleným žánrom. Má však svoju vnútornú silu, snaží sa do svojho poetického sveta vtláčať aj závažné témy. (13.03.2021)

Poetické putování jedné dívčiny s kloboukem na hlavě, po slovenské krajině, dle mapy ručně malované... Martin Šulík má dar a cit vést podobné příběhy, se všedními i nevšedními příhodami, protkané mezi tím humornými zastávkami, odkazy na slovenskou kulturu a pestrými střípky lidských osudů, v nichž se v tomto případě víckrát zrcadlí i cosi ze života v první dekádě nové (kapitalistické) epochy po roce 1989. Předchozí Zahrada mě místy fascinovala víc, ale i tady mě po celou dobu bavilo sledovat poetický děj v podobně osobité atmosféře, za účasti řádky legendárních herců, občas i v lehce muzikálním opojení (např. ve skvělém finále epizodky s dvojící Labuda – Turzonovová) a opět fantaskním finále... v němž se objeví Emília Vášaryová v hned dvounásobně překvapivé podobě, v jaké bych tuto za jiných okolností šarmantní dámu nečekal. Především jsem však byl v očekávání silnějšího, víc uzemňujícího závěru, který jsem s tímhle neotřelým povznesením se kamsi mimo realitu pocítil spíše jen částečně. Jinak ale hezké filmové putování (walk/road movie) podél kousku „mapy života“... [80%] (29.03.2024)

Stále váhám nad tím, jestli mám dát tři nebo čtyři... film byl divný, přesto svým způsobem zajímavý... vyzdvihl bych zvláště pasáž s Labudou. Orbis Pictus zajímavě tematizuje tabuizovaná témata jako pedofilie či obchod s bílým masem, popřípadě dětskými orgány, ale asi tím způsobem, jako vztah Simpsonovi, mimozemšťané a zaprášená kuchařka: (Jak vařit lidi... jak vařit PRO lidi... jak vařit čtyřicet lidí - jak vařit PRO čtyřicet lidí - v angličtině to vyzní líp). (07.01.2011)

V polistopadovém - nejen slovenském - kontextu stále nadprůměrný film režiséra Šulíka sice nezklame, ale také nadměrně nepotěší. Při jeho sledování se mi vybavují dva jiné - rovněž slovenské - filmy. Uherovo SLNKO V SIETI a rovněž Šulíkova ZÁHRADA. Společným jmenovatelem těchto pohledů je fascinace jakoby znehybnělým časem a znejistěnými základními konturami i tahy zvoleného příběhu. Toto napolo dětské, napolo dospělé vnímání světa probouzejícím se lidstvím dívčího věku však také vymezení tohoto pomyslného společného jmenovatele ukončuje. Zdá-li se někomu výkon Doroty Nvotové toporný, nechť si ho srovná s o téměř padesát let starší kreací Jany Belákové v SLNKU V SIETI. Scénář i režie po zdařilém a mnohoslibném počátku nicméně postupně ochabují a vícerozměrově založený příběh v druhé části filmu retarduje do řetězce ne příliš vzájemně na sebe navazujících scén. Samoúčelnost Terezčina imaginativního rozhovoru s matkou (skvělá Milka Vášáryová) předchází nic neříkající závěr. Stejně podivný je ovšem i vstupní motiv: 16letá dívka propuštěná ze sociálního ústavu pro mládež prochází bez jakéhokoliv dozoru a kontroly zemí, v níž se osobní bezpečnost stávala stále pomyslnějším pojmem, do rodiny, jež jejímu stále zranitelnému dospívání mohla prospět jen nanejvýš problematicky. Hluchých míst v původně velkoryse koncipovaném "komenizujícím" námětu je přesmíru. Nelichotivých odpovědí na nepříliš uctivé otázky, vyvolané jejich relativní početností, rovněž. (12.02.2009)

Orbis Pictus. Schola Ludus. DonQuijotovský pikareskní román v obrazech o putování čisté duše po světě, o hledání ... hledání vlastních kořenů, které je snad lepší neznat, hledání vlastního já, jež nalézt je třeba, aby bylo možné vyrovnat se s vlastním údělem. Snové, groteskní, láskyplné, někdy i kruté, obrazy, vytvářející Labyrint Světa, aby se hlavní hrdinka mohla dobrat Ráje srdce. Zajímavý počin slovenské kinematografie a Dorotka Nvotová už od raného mládí ukazující slibný herecký potenciál. (11.11.2014)