Orbis Pictus

Poetické putování jedné dívčiny s kloboukem na hlavě, po slovenské krajině, dle mapy ručně malované... Martin Šulík má dar a cit vést podobné příběhy, se všedními i nevšedními příhodami, protkané mezi tím humornými zastávkami, odkazy na slovenskou kulturu a pestrými střípky lidských osudů, v nichž se v tomto případě víckrát zrcadlí i cosi ze života v první dekádě nové (kapitalistické) epochy po roce 1989. Předchozí Zahrada mě místy fascinovala víc, ale i tady mě po celou dobu bavilo sledovat poetický děj v podobně osobité atmosféře, za účasti řádky legendárních herců, občas i v lehce muzikálním opojení (např. ve skvělém finále epizodky s dvojící Labuda – Turzonovová) a opět fantaskním finále... v němž se objeví Emília Vášaryová v hned dvounásobně překvapivé podobě, v jaké bych tuto za jiných okolností šarmantní dámu nečekal. Především jsem však byl v očekávání silnějšího, víc uzemňujícího závěru, který jsem s tímhle neotřelým povznesením se kamsi mimo realitu pocítil spíše jen částečně. Jinak ale hezké filmové putování (walk/road movie) podél kousku „mapy života“... [80%] (29.03.2024)

"Býva sa tu dobre, len žit sa tu nedá" Film pro mě osobně mající dojemnou poetiku. Pěkná hudba, výborná Dorota Nvotová coby přemýšlivá Terezka, a jako vždy Marián Labuda coby neúspěšný herec. Pěkný a laskavý pohled na slovenskou krajinu s jejími obyčeji, o jejichž existenci patrně v Bratislavě nemají ani potuchy. (06.08.2010)

Nezletilá Terezka je propuštěna z dětského ústavu a s dopisem pro svou matku se ji vydává hledat do hlavního města. Cestou potkává rozličné lidi a prožívá podivuhodné a absurdní situace. Škoda, že v druhé polovině se poetická rovina kamsi vytrácí a příběh přestává být poutavý. Poslední čtvrthodinka je vyloženě mimo. Zatímco předchozí Šulíkova Záhrada byla dokonalá v každém ohledu, Orbis Pictus zůstává kdesi v půli. Miluji hudbu Vladimíra Godára a i v tomto případě je naprosto za srdce chytající. (24.10.2022)

Dej som veľmi neočakával, ale predsa tam nejaký bol. Len nedával zmysel. Dorotka ako Terezka prechádza zvláštnou karikatúrou sveta, ponúka nám z neho nečakané obrazy a my ich máme lúštiť. Nerozlúštil som žiadny, pekne ich tu rozpísala jatamansi, takže nemusím spomínať ani jeden. Nvotová je hlavnou postavou nevýraznou a Emília mohla byť o niečo väčšia. Prečo väčšia, to je dosť ťažko vysvetliť. (12.01.2016)

V polistopadovém - nejen slovenském - kontextu stále nadprůměrný film režiséra Šulíka sice nezklame, ale také nadměrně nepotěší. Při jeho sledování se mi vybavují dva jiné - rovněž slovenské - filmy. Uherovo SLNKO V SIETI a rovněž Šulíkova ZÁHRADA. Společným jmenovatelem těchto pohledů je fascinace jakoby znehybnělým časem a znejistěnými základními konturami i tahy zvoleného příběhu. Toto napolo dětské, napolo dospělé vnímání světa probouzejícím se lidstvím dívčího věku však také vymezení tohoto pomyslného společného jmenovatele ukončuje. Zdá-li se někomu výkon Doroty Nvotové toporný, nechť si ho srovná s o téměř padesát let starší kreací Jany Belákové v SLNKU V SIETI. Scénář i režie po zdařilém a mnohoslibném počátku nicméně postupně ochabují a vícerozměrově založený příběh v druhé části filmu retarduje do řetězce ne příliš vzájemně na sebe navazujících scén. Samoúčelnost Terezčina imaginativního rozhovoru s matkou (skvělá Milka Vášáryová) předchází nic neříkající závěr. Stejně podivný je ovšem i vstupní motiv: 16letá dívka propuštěná ze sociálního ústavu pro mládež prochází bez jakéhokoliv dozoru a kontroly zemí, v níž se osobní bezpečnost stávala stále pomyslnějším pojmem, do rodiny, jež jejímu stále zranitelnému dospívání mohla prospět jen nanejvýš problematicky. Hluchých míst v původně velkoryse koncipovaném "komenizujícím" námětu je přesmíru. Nelichotivých odpovědí na nepříliš uctivé otázky, vyvolané jejich relativní početností, rovněž. (12.02.2009)