Biutiful

Hmm, jak okomentovat Biutiful? Asi nejzajímavější pro mě byly vztahy v podivně fungující rodině hlavního hrdiny, film měl silnou depresivní atmosféru, ale protože v sobě nemám ani zbla sounáležitosti s celosvětovou migrací, nechávaly mě některé dojemné okamžiky zcela chladným. Po skončení snímku u mě navíc převládl pocit, že mě svědí kůže po celém těle, a že bych se měl co možná nejdříve osprchovat a následně vyluxovat celý byt. (03.03.2018)

Biutiful není v první řadě dramatem umírajícího muže, který má jen pár měsíců, aby se vypořádal se světem. Pro mě je to hlavně zrcadlo moderního západního světa a současné Barcelony, která se tak trochu zrcadlí v postavě Uxbala. Silně duchovně založeného člověka, který miluje své dvě děti, které se snaží ochránit před jejich psychicky nemocnou matkou, přitom jim ale sám nedokáže dát všechno, co by potřebovali. Člověka, který si přivydělává obchodem s bílým masem, ale přitom má hluboce zakořeněné morální zásady a v momentě, kdy jeho vlastní svíčka začíná pohasínat, by nejraději dal všechno do kupy. Jenže velké chyby a hluboké rány se nedají napravit ze dne na den... Alejando Gonzáles Iñárritu natoči pro něj velmi netradiční film, žádné skládanky, žádné otazníky, jednoduchý přímočarý příběh, který se ale zabývá mnoha problémy najednou a místy lehce tápe a neví, čím být dřív. Jestli dramatem umírajícího otce, kritikou zkorumpovaného západního světa, nebo snad duchovním zamyšlením? Je to škoda, protože jednotlivé části filmu jsou výborné, ze spousty scén přímo mrazí, kamera i technická stránka, to je radost pohledět a navíc Javier Bardem je prostě herecká první liga. Ale dohromady ty téměř dvě a půl hodiny snímku působí značně nesourodě a kdyby byla stopáž poloviční, neřekl by asi film o nic víc, ani o nic míň, než říká teď. (01.07.2011)

Konečně nový Iñárritu ve španělštině a kupodivu vyprávějící jediný příběh přímočaře od začátku do konce, žádné skládané střípky. A ono to funguje a funguje to dokonale i s tentokráte minimálním hudebním doprovodem. K tomu moje milovaná Barcelona z více než odvrácené strany a božsky hrající Javier Bardem. Užívala jsem si to. Příběh v sobě nese mnoho vrstev, ač necestuje po světě. Všechny postavy jsou tak barvitě napsané a tak přirozeně zahrané! Pro mne v tom bylo něco naprosto přirozeného. Jako bych se ani nedívala na film, ale byla tam fyzicky přítomná. Navíc podobně drnkavá Santaolallova muzika mne provází v různých životních okamžicích už deset let, takže i tím mi to bylo celkově dost blízké. Blízké je mi i Iñárritovo vnímání světa, což mě začíná až trochu děsit. Ve svých filmech zobrazuje Iñárritu život. Tvrdý, syrový, pravdivý, bez příkras, až je téměř hmatatelný a pokaždé člověka silně zasáhne. A člověk se jím nechá zasahovat znovu a znovu. Délku filmu jsem ani nevnímala. Jednoznačně 100% (30.08.2011)

Poetické, smutné, ale také extrémně manipulativní. A to nezachrání ani ten opravdový vztah, který tu sehrává téměř bez jediného zaváhání Javier Bardem s Maricel Álvarezou. Je mi to líto, ale Iñárritu je příliš průhledný a násilně zpracovávající nejzákladnější emoce, se kterými si počíná jako s vloženou investicí a ono opravdu, ziskem je uznání a srdceryvný pláč. Toho se účastnit zájem nemám. (26.06.2017)

Alejandro opět předkládá tu filmařinu, kterou umí dělat nejlépe. Syrové a melancholické drama zaměřující se na nelehké osudy lidí, obtížné, kruté události, které je doprovázejí a na otázky o životě, bolesti, ztrátách a schopnosti se se vším umět porvat a vyrovnat se. V Biutiful jde především o jednu postavu, která celému snímku vévodí. Javier Bardem exceluje a mučivý výraz v jeho tváři zmizí za celý film jen málokrát. Biutiful není sice tolik silný, propracovaný a atmosféricky hutný, jako Iñárritova předchozí díla, ale i tak si stále udržuje jeho osobitý rukopis. (29.03.2012)