Hon

Typická Vinterbergovka. Kvalita pro každého, nemíněno ve zlém. Silný příběh, který má potenciál plně působit na každého. Dějově banální a na hranici klišé, provedením brilantní. Kdyby ten film třetinu stopáže nekončil, bylo by to ještě o řád lepší. Opět musím připomenout, že tenhle typ filmů by měl být velkým vzorem pro tuzemskou kinematografii. (13.12.2012)

Hon patří do poddruhu dramat, která moc rád nemám, protože s tím, jak nenávistní lidé umí být, se setkávám každý den. Vinterbergova maloměstská zášť jde naštěstí dost daleko co do věrohodnosti pocitů na obou stranách, ale bohužel se k nim dopracuje až neuvěřitelně rychle. Jako kdyby si střihač nechal několik desítek minut postupně budovaného napětí a od nevinného drbu přikročil k tvrdým hrozbám. Chápu vztek a bezmoc, která se školkou i rodinnými domovy prohnala, a chválím napětí několika konkrétních scén, ale z rychlého spádu jsem vyvalený doteď, tím spíš, že Lucas měl být oblíbencem snad každého souseda či známého. A nedá mi to, abych si neposteskl nad lamentováním, stesky a někdy až nenávistí komentujících vůči postavě malé Klary. Všichni, kteří jí tu přejete něco špatného, jste film buď nepochopili, nebo jste zkrátka náturou stejní jako banda samozvanců. (17.06.2016)

Pure žánrová záležitost se všemi pro (skvělá práce s herci, výtečná atmosféra, přístupnost v nejlepším slova smyslu) i proti (lehká manipulativnost a vypočítavost, celkem pozvolná expozice). Vinterberg ještě vycizeloval režijní přístup ze Submarina a řadí se definitivně k nejlepším tvůrcům mainstreamového dramatu, kteří umí jednoduchost prodat bez urážlivé banality. Druhé shlédnutí mě jen utvrdilo v tom, jak dobrou práci dánský filmař odvedl - to schéma, na které tu mnozí poukazují, i značná archetypálnost hrdinovy životní situace (vyobcován z polis za hřích, který nespáchal) se funkčně odráží ve struktuře filmu i opakovaných motivech "kolektivního rituálu" (cyklický rámec roku / iniciační oslava v podobě honu / Štědrý večer na malé vsi). Hon tak odkazuje spíš k něčemu, co je v lidském společenství univerzální a přetrvává navzdory konkrétní epoše (nevidím v tom žádnou snahu vytvářet umělé problémy, "sever" má ve vztahu k dětem dlouhodobě spoustu chimér, které jen posiluje zdánlivě kompaktní morálka komunity). Těžko tady nespatřovat vazbu na stěžejní dogmatická témata - jen se úplně proměnilo vidění. Vinterberg nejde v úmyslném obnažování schémat tak daleko jako Trier, jeho dva poslední filmy jsou především hledání decentní výpovědi a nacházení překvapivě silných postav. Lucas je uhrančivá postava s vnitřním vývojem od štvané zvěře k morálnímu mementu, které se hrdě staví na oči. A herecký výkon Anniky Wedderkopp je svojí intenzitou a detailností malý zázrak. Hon je prostě dánské drama v kostce - přiznaně schematické, přitom v klíčových chvílích nemluvné, reflektující "až příliš semknutou a řádnou komunitu" a její skryté démony. To, že jste jakoby o tah před režisérem paradoxně nevadí - jde o sílu realizace, ne o moment překvapení (letos mě napadá v této souvislosti skvělá Petzoldova Barbara postavená na stejném principu). A ta síla je v mých očích stále ohromující. (07.07.2012)

A pak že Dánové neumí točit filmy. Hon je solidní psychologické drama s prvky thrilleru, stojí na výborném Mikkelsenovi, kterého jsem si dosud nedovedl pořádně představit jinak, než jako krvavé slzy ronícího Cifru v Casinu Royale. Zde však přesvědčil, že mu svědčí i kladná role, role ublíženého pedagoga. Skoro by se mi chtělo dát 5*, ovšem já neustále čekal, že se to zvrhne v opravdovou štvanici na něj, že hozený kámen do okna a zabitý pes bude začátek lynčování, v němž půjde o holý život. Scéna v obchodě, v kostele, noční setkání Thea a Lucase a scéna "rok poté" byly opravdu vynikající. Závěrem se mi chce říct jen jedna věc - fagani umí dospělému pěkně zavařit. (05.04.2013)

Aneb jak se prosté drama může v rukou zkušeného tvůrce proměnit v silnou látku, která chytne od prvních minut, a my už nemůžeme a ani nechceme odvrátit zrak. V pospolitém malém městečku se všichni znají, mámy od plotny, družní tatíkovští nimrodi i dítka tu a tam musejíc si vyslechnout ostřejší hádku svých rodičů. Mezi takové patří i Klara, holčička s andělským pohledem a jednou pomstou, které ani nerozumí. Obětí se stává čtyřicetiletá pomocná síla v mateřské škole Lucas, který si prošel rozvodem a který na vlastní kůži pocítí trest za neopětovanou „náklonnost“ v podobě rychle se šířící sousedské nákazy. Štvanice je to účinná, protože děti přece nelžou (jasně, že lžou) a navíc ty traumatizované se pokouší nepříjemné zážitky vytěsnit (tak si rodiče obhajují, když dívenka všechno uvádí na pravou míru). Nikdo už neřeší, že šlo o oblíbeného souseda, se škodnou se prostě musí pořádně zatočit. Díky bohu, že hlavní úlohu svěřil dánský provokatér Thomas Vinterberg charismatickému Madsi Mikkelsenovi (vyhledávám ho od dob působivého dramatu Po svatbě). V narušených rodinných vztazích Vinterberg znovu odkrývá skutečný stav společnosti, což dokonale ukázal v syrové Rodinné oslavě, kterou se hrdě hlásil k manifestu Dogma. Od té doby ušel kus cesty, a ač mi jeho další výlety moc nesedly, popasoval se i díky nim s vypravěčstvím hollywoodského typu. A ať se to někomu líbí nebo ne, přetahuje si tím diváky na svoji stranu. Mikkelsen, jeden z nejzajímavějších evropských herců posledních let, pod tlakem chybuje, provokuje, ničí svůj milostný život, přesto bojuje (v kostele, v marketu – skvělé scény). Žánrově nesmírně čisté.. (06.04.2013)