Křižáček

Filmová poézia s peknou 4:3 kompozíciou (ktorá má v obraze iba nevyhnutné), kreatívnymi režijnými vsuvkami (použitie zvuku búchajúceho okna) a nejednoznačným záverom, ktorý nechá diváka premýšľať. Pomalé, zdĺhavé, ale harmonické a kompaktné rozprávanie. Výhradne pre najnáročnejších divákov, ulietavajúcich na Tarkovskym či Tarrovi. P.S.: Prečo nezvolili čiernobiely obraz? Bežný divák na to aj tak nepôjde a hrou so svetlom a tieňmi to mohlo cieľovku zasiahnuť ešte viac. (08.08.2017)

Vláčil byl jen jeden, tohle se k němu ani zdaleka nepřibližuje. Není to póza, když řeknu, že mám opravdu rád pozvolně vyprávěné filmy s důrazem na atmosféru, ale tady to nebylo atmosféricky pomalé, ale jenom otravně pomalé a v první půli to vizuálně působilo jako TV inscenace brněnské ČT, plná staticky deklamujících panáků. Prostě takové to porevoluční pseudouměníčko čerstvého absolventa FAMU, který si myslí, že sežral Šalamounovo hovno :o) (21.07.2018)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)

Road movie Karla Rodena (vypadá strašně), v níž padne dohromady asi 60 slov. Proti kameře nelze moc namítat, ale hudba se asi nebude líbit každému. Když si tenhle film rozhodnete pouštět před spaním, děláte největší chybu svého života (a budete se na něj dívat nadesetkrát). Aleš Bílík je nějaký český Ken? Líbil se mi hrad na pláži, kdepak to asi je v Itálii? (25.08.2018)

Po delší době česká filmová miniaturka, s níž naprosto souzním. Mám ráda filmový minimalismus, přičemž mám pocit, že se z filmů už skoro vytratil. Nastala doba klipovitosti, v níž film, který předpokládám čerpá z Vláčilovy či Tarrovy tradice, určitě hledá své místo hůře, neb na dlouhé záběry a scény beze slov už mnoho lidí nemá tu potřebnou dávku trpělivosti ani naladění. Filmeček má kromě jiného poutavou kameru i hudbu, která do posledního okamžiku nevyzradí, jak film skončí. Možno si hodit mincí hned zkraje, zdali chcete film dokoukat či ne, protože pro uspěchané a naladěné na akci to opravdu není. Pokud si u toho chcete zameditovat, film vám sedne jako ulitý... (26.12.2019)