V bílém městě

Taký beatnický film, doprevádzaný naozaj príjemnou muzičkou a trúbkou, o chlapíkovi- námorníkovi, ktorý miloval dve ženy naraz (hoci ja by som povedal, že miloval všetky baby na svete). A keby sa v lisabonskom prístave stretol s Jackom Kerouackom, možno by sa film pohol aj k piatim hviezdam. A nielen k piatim, ale k aj tým miriádam hore na nočnej oblohe... (11.02.2015)

Dans la ville blanche je citlivým a kontemplatívnym filmom o izolácií, odcudzení a potrebe nájsť miesto v realite bežného života. Hlavnou postavou je námorník Paul, ktorého monotónnosť práce v "továrni na vlnách" donúti k úteku do iného sveta – psychicky (izolácia od reality) a aj fyzicky (mesto a ohraničená pevnina namiesto nekonečného mora). Jeho jediní spoločníci sú kazety s blues, kamera a ústna harmonika. Filmy, ktoré Paul natáča, putujú poštou k jeho žene vo Švajčiarsku a slúžia jednak ako istý druh denníkových záznamov, ale sú aj možnosťou ako vidieť a pochopiť Paulov svet. Tanner si veľmi dobre uvedomuje, že najsilnejšou zbraňou filmu je obraz a nie dialóg. V meste Paul stretáva barmanku Rosu, s ktorou na krátky čas začne žiť. Rosa je rovnako ako Paul osoba žijúca vo vlastnom svete, hľadajúca samú seba. Scéna spoločného rozhovoru Paula a Rosy, kedy sú obe postavy snímané od chrbta a rozprávajú si navzájom o mieste, odkiaľ pochádzajú, je jednou z najsilnejších vo filme – ide o rozhovor dvoch cudzincov, ktorí si ale nechcú pripustiť, že sú si navzájom cudzí a držia sa ilúzie blízkosti, ktorú medzi nimi vyvolala fyzická príťažlivosť. Rosa sa z tejto ilúzie neskôr prebúdza a Paulovu spoločnosť odmieta. Paul je opäť sám a izolovaný od sveta. Ďalšou silnou scénou je scéna v bare pri sledovaní futbalového zápasu, kedy sa Paul snaží priblížiť ľuďom okolo seba a stať sa súčasťou nielen mesta, ale aj spoločnosti a života. Na koniec ale prichádza na to, že jeho miesto je predsa len na mori, ktoré nemá nijaké hranice a je rozsiahle ako ženské telo. Mal som dojem, že oba, more a onen čierny diamant, sú symbolmi Paulovej sebarealizácie – najvyššej formy slobody... (25.06.2024)

Jsou filmy, z nichž zážitek hodně stojí na atmosféře vyvolané v divákovi a mnou první viděný film Alaina Tannera si mě svou atmosférou „bílého města“ a poetického putování jedním městem od začátku podmanil. Vždyť z toho filmu sálá kouzlo ještě i z tak obyčejné věci, jakou je střídání dne a noci či světla a tmy. Vedle jemně podbarvující hudby má na zážitku velkou zásluhu i sympatický mladý Bruno Ganz, který pomáhá svým hereckým umem táhnout množství ryze pocitových scén, třeba s příjemnými úsměvy házenými do soukromé kamery během výletu, a vyloudí v duši poetickou náladu i svou hrou na harmoniku. Přestože už tehdy šlo o mezinárodně slavného herce, dokáže tu Bruno a jeho Paul působit dojmem obyčejného chlápka, který se sem z nějaké cesty prostě zatoulal a na jakého je zajímavé upřímit pozornost, rozpovídá-li se na chvíli, třeba i o fotbalu mezi Brazílii a Itálii, který mě stejně jako ony kumpány vlastně vůbec nezajímá. :o) Snad jen těch pár erotických scén se mi táhlo, ale zase mě film v druhé polovině překvapil, protože na svůj (poetický) žánr přišel s více uzemňujícími dramatickými zvraty, kdy zvlášť ten „krvavý“ jsem nečekal a tak se poezie pohledného, ale v noci poblíž herny nebezpečného města začala kontrastně svádět s (nejen) fyzicky bolavou bolestí. // U filmu jsem měl pocit, jakoby se A. Tanner inspiroval Wimem Wendersem, který už před rokem 1983 natočil více filmů s osamělými hrdiny, o jejich vnitřním hledání během putování neznámým prostředím (a také na jednom filmu spolupracoval s Bruno Ganzem)... zatímco po skončení si tady přečtu, jak V bílém městě inspirovalo přímo Wenderse k Lisabonskému příběhu (1994). Jestli platí obojí, je to hezká vzájemná tvůrčí spřízněnost. Ale Lisabonský příběh u mě přeci jen kapánek vede. [85%] (11.02.2024)

Máme tu vlastně dva axolotli, jednoho podmíněného druhým a oba dohromady tvoří dvě stránky jednoho skvělého filmu. Bruno Ganz jako dezertér od svých námořnických povinností, jako emigrant své pravé vlasti se snaží zakotvit v nové zemi. Na moři je jen malinká komnata a nekonečnost vně ní, na souši to snad bude opačně. Láska je taky nekonečná a navíc, "ženské tělo je tak široké". Avšak axolotl, "rušící svou tichou lhostejností čas a prostor", jej ruší jak na moři (zde je to nutnost, proto se dá mluvit o nemoci z povolání, kterou si náš hrdina nutně přenesl i na souš), tak na souši (axolotl mexický je obojživelník...). A láska potřebuje čas i prostor. Druhým axolotlem jsou filmové záběry točené Ganzem, které jsou svou melancholickou tichou krásou nejen odrazem svého stvořitele, ale i skvělým prostředníkem mezi jednotou formy a obsahu, které v tomto filmu Tanner docílil. (19.10.2014)

Je to jako kdyby Lisabonský příběh natočil Jarmusch. Hodně poetické, děj v tom moc není, ale vůbec to nevadí, jelikož ta poetika vše vynahradí, stojí to především na ní a je v ní určité kouzlo a hloubka. Navíc mám rád tyhle filmy, které jsou hlavně o chození neznámým městem a poznávání jak jeho, tak jeho obyvatel. Samozřejmě se tenhle typ filmů musí umět natočit, jinak je to vyprázdněná nuda o ničem, ale tohle naštěstí není Tannerův případ. Sice mě nenadchl tolik, jako třeba Wenders, ale má to ten jeho styl a bavil mě svojí funkční pomalostí, takže za mě určitě velká spokojenost. Celé to téma hledání něčeho nového v životě a následné uvědomění si, že mu to staré vlastně chybí je navíc podané dost dobře. 4* (29.03.2023)