Pomaľované vtáča

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. (22.09.2019)

Václav Marhoul mě emocionálně rozmrdal, aniž by se na to zeptal. Nabarvené ptáče je dechberoucí lyrickoepická epopej, která formálně kráčí ve Vláčilových šlépějí, a je na to náležitě hrdá. Film roku a jeden z nejlepších počinů tuzemský kinematografie minimálně za poslední dvě dekády. Bezkonkurenčně. (12.09.2019)

Rozhodně je to (ojedinělá) událost a velký film, který si zaslouží být viděn v kině. Řeči o (divácky) nesnesitelném násilí jsou ale každopádně hodně přehnané (snad všechny skutečně odporné věci se dějí zcela mimo obraz). Má to krásnou kameru, mnoho působivých scén, ale je to dost odtažité (s hlavním hrdinou skoro není umožněno se nějak ztotožnit) a banální repetetivní epizodická struktura ve spojitosti s délkou filmu dost škodí. Působí kvůli tomu zdlouhavě, rozvlekle, má výpadky tempa a poměrně slabou gradaci celku. Kdyby se některé jednotlivé "kapitoly" zpřeházely nebo rovnou vyhodily, nic moc by se (nejspíš) nestalo. Marhoul je vysoce schopný (a obdivuhodně zapálený) producent, ale bohužel pouze ucházející vypravěč (ostatně tohle je teprve jeho třetí celovečerák). Ve vícero ohledech je ale NP samozřejmě někde úplně jinde než naprostá většina současné české filmové tvorby. 70 % (12.09.2019)

Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není  opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90% (19.09.2019)

Tak konzumenti už dostali prostor se vyjádřit, tak teď by snad bylo vhodné, aby k filmu napsal pár slov také největší odborník na této databázi - já. Velký problém mám především s množstvím obdržených ocenění. V jejich záři film působí kvalitnějším dojmem, než ve skutečnosti je. Každopádně, konkurence tento rok byla až nezvykle slabá. V podstatě zbytek snímků tohoto roku stavěl na kvalitním scénáři (Vlastníci), či hereckých výkonech oblíbených herců (Schmitzer - Staříci), tudíž všude, kde to jen trošku šlo, tak Nabarvené ptáče nevyhrálo. Absolutně například nechápu, jak mohlo Nabarvené ptáče získat ocenění za nejlepší zvuk, když jsem si všiml několika momentů, kdy v těch málo dialozích nekorespondoval zvuk s obrazem, což je úplně zásadní nedostatek a něco takového nemohlo přece projít postprodukcí. Výhrady bych si troufl mít i ke střihu, který snímek znovu vyhrál díky slabé konkurenci v tomto ohledu. Jinak se ovšem snímek zcela vymyká běžným českým standardům v rámci technických disciplín. Za naprosto luxusní shledávám zejména výpravu a kostýmy, což byla velká radost pro oči a zcela to přesahovalo běžné rozměry pro český rukopis. Špatná nebyla v konečném důsledku ani kamera, i když mě záběry úvodní honičky hodně vyděsily, protože v dynamické rovině byla strašná, jakmile se ovšem přesunula do statické roviny, ve které setrvala ostatně celý film, tak to byla pastva pro oči. Knižní předlohu jsem nečetl a se scénářem jsem seznámen do té míry, kterou mi předložil samotný snímek. I v tomto ohledu musím říct, že jej přijímám s výhradami. Samotné rozdělení do kapitol mi přišlo jako dobrý nápad a časté výrazné změny prostředí zajišťovali to, že jsem během dlouhé stopáže nepropadl intenzivní nudě. Když už jedna dějová linka vyčerpala svůj potenciál a začala se stávat stereotypní či nudnou, tak vždy přišel významný dějový zvrat a chlapec se ocitl ve výrazně odlišném prostředí. Ve výsledku tedy hezký průlet válečnou východní Evropou, která byla vykreslena jako temný středověk. Jednotlivé životní lapálie, které malý židovsko-cigánský kříženeček zažívá jsou nechutné, odporné a nelidské, přesto se autorovi nepovedlo mě nějakým způsobem vtáhnout do děje a pociťovat během sledování jakékoli emoce. FIlm rozhodně nepovažuji za zbytečný, užil jsem si záběry lidské odpornosti, které se mi zřejmě na dlouho vryjí do paměti, přesto jsem se po celou dobu cítil pouze jako nezúčastněný pozorovatel, nikoli jako součást děje - tohle považuji za nejzásadnější slabinu snímku, který určitě měl potenciál vcucnout, pohltit, sežvýkat a vyplivnout. Takže i když došlo na nechvalně proslulá a mezi lidmi velmi oblíbená témata jako pedofilie a zoofilie (v jedné pasáži dokonce milostný trojúhelník zahrnující obě deviace současně), tak jsem skončil spíše s jemným úsměvem v koutku, než že bych se tím cítil nějak zdrcený. Komu bylo téma snímku blízké, tak bych doporučil spíše tématem velmi blízký, ale emočně vyzrálejší kousek - Jdi a dívej se. [78 %] (13.05.2020)