Eden a potom

Absolútne chápem, že práve Eden a potom je film, ktorí mnohí musia označovať za ten snobský sebestredný art, aký z nás robí blbcov a tých menej chápavých oproti autorom. Minimálne však musíme Grilletovi nechať, že natočil v našich podmienkach niečo úplne mimo ako našu komerciu, tak náš autorský film. Prvá polovica (najmä v Edene) bohužiaľ už dnes nemôže pôsobiť tak moderne, ako v dobe svojho vzniku a jej snaha o umelecký presah na mňa pôsobila šróbovane. Časť v Tunisku je sviežejšia a divácky atraktívnejšia. Také Muž, ktorý luže alebo Panna Zázračnica však pôsobia o niečo nadčasovejšie a ich mindfuckingovitosť nepôsobí nikdy rozpačito. Čo sa o Eden a potom povedať nedá. Alebo dá, ale ja to nepoviem. Určite si však nemyslím, že film nebude dávať po jeho dôkladnom rozobratí zmysel. Či už myšlienkový, alebo ten menej podstatný, dejový. (06.05.2015)

Vznik filmu spadá do obdobia, kedy kinematografiu prvýkrát zasiahla vlna záujmu o kombináciu sexu a násilia. Takisto je výrazne cítiť dobový záujem o nové formy vizuálneho umenia - performance, inštalácia, environment. Klaustrofobická mondrianovská zrkadlová kaviareň, infernálne továrenské prostredie a tuniské metafyzické exteriéry tvoria výnimočné pozadie pre modernú parafrázu Miltonovho raja straného a znovu nájdeného alebo jednoducho pre príbeh obrazu, ktorý sa stáva realitou a naopak. Každopádne je tu veľa podnetov na premýšľanie. Samoúčelná a všadeprítomná erotika ale prezrádza nedostatok zmyslu pre mieru a v artovom filme pôsobí preto dosť rušivo. (09.04.2016)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)

Druhý „slovenský“ film Alaina Robbe-Grilleta mě zklamal. Čekal jsem nový pohled na bludiště, které tak skvěle vystihl v Muži, který lže, a dostalo se mi pouhé hříčky s nudou. Málokteré téma se tak vzpírá umění jako nuda, která vraždila téměř celou druhou polovinu devatenáctého století, a jen vraždění dvou světových válek ochromilo její smrtící moc ve století novém. Přežraná se dnes opět dostává ke slovu a snad proto jsem neodkázal distancovat všechny ty obrazově silné scény. Zůstalo jen u banální alegorie – anatomického atlasu, které kdosi polil červeným inkoustem. (23.12.2022)

Divní lidé dělají divné věci, divně se chovají a pak po nich někdo jde kvůli divnému obrazu a celé je to takové divné. No jo, surrealismus. V první polovině celkem funkční a zajímavý, v druhé jenom nudný, jelikož tam tolik nezaujme.Vyprávění děje ala Godard, tudíž zmateně a divně (i když tady se to aspoň o něco chvílema snažilo). Mainstreamový divák ať od toho jde rychle pryč, bude z toho všeho úplně v háji. No, jenom škoda, že to magoření a snovost nezůstala i v té druhé polovině, asi by se mi to líbilo víc. 3* (11.08.2018)