Eden a potom

Frantíci byli odjakživa trochu divní a své představivosti meze opravdu nekladli. Dokonce mají na svém kontě i několik zajímavých hororových zářezů, ale tento film k nim určitě patřit nebude. Režisér Grillet byl pro mne velkou neznámou, přestože natočil několik kousků, které dle hodnocení mají dobrou odezvu. S dvěma miliony přijel na Slovensko a rozhodl se ukojit své libido. Přečetl jsem si několik krátkých článků a i on sám řekl, že tohle jeho dílo není nic víc než experimentální fantasmagorie a já s ním souhlasím. Hledat ve scénáři nějakou větší logiku a propojenost mezi scénami je marný boj, ale pokud vám k silnému prožitku postačí nahá ženská těla, jste tu správně. Zřejmě i to byl důvod, proč byla do hlavní role obsazena francouzská modelka a příležitostná herečka Catherine Jourdan, která se rozhodně nestyděla. (18.12.2013)

Vznik filmu spadá do obdobia, kedy kinematografiu prvýkrát zasiahla vlna záujmu o kombináciu sexu a násilia. Takisto je výrazne cítiť dobový záujem o nové formy vizuálneho umenia - performance, inštalácia, environment. Klaustrofobická mondrianovská zrkadlová kaviareň, infernálne továrenské prostredie a tuniské metafyzické exteriéry tvoria výnimočné pozadie pre modernú parafrázu Miltonovho raja straného a znovu nájdeného alebo jednoducho pre príbeh obrazu, ktorý sa stáva realitou a naopak. Každopádne je tu veľa podnetov na premýšľanie. Samoúčelná a všadeprítomná erotika ale prezrádza nedostatok zmyslu pre mieru a v artovom filme pôsobí preto dosť rušivo. (09.04.2016)

Divní lidé dělají divné věci, divně se chovají a pak po nich někdo jde kvůli divnému obrazu a celé je to takové divné. No jo, surrealismus. V první polovině celkem funkční a zajímavý, v druhé jenom nudný, jelikož tam tolik nezaujme.Vyprávění děje ala Godard, tudíž zmateně a divně (i když tady se to aspoň o něco chvílema snažilo). Mainstreamový divák ať od toho jde rychle pryč, bude z toho všeho úplně v háji. No, jenom škoda, že to magoření a snovost nezůstala i v té druhé polovině, asi by se mi to líbilo víc. 3* (11.08.2018)

Dokonalá promyšlenost jak ve vyobrazení předmětu, tak hlavně v naprosto vědomém přístupu k technikám jeho reprezentace. Metafikční postupy a hry s funkcemi času a vyprávění nejsou u Robbe-Grilleta samoúčelné narážky, ale cílená a neoddělitelná součást samotného příběhu, jehož podstata se tím nenávratně mění. Př.: Když při úvodních titulcích voice-over pronáší sérii abstraktních slov a slovních metafor, začneme si v duchu automaticky skládat tyto střípky do ucelenějších představ, v mysli hledáme spojitost mezi nimi, jejich význam atp. V průběhu filmu se tyto abstraktní slova přeměňují na skutečné události příběhu a slovní metafory jsou nahrazovány obrazovými metaforami a psychoanalytickými/ surrealistickými symboly. Režisér nám tak již v úvodu dodal hlavní komponenty děje i jejich vysvětlení. To ovšem neznamená, že jsme dostali klíč k pochopení filmu - vždyť a) toto pochopíme až v průběhu filmu, b) mezitím jsme nuceni k neustálému přemýšlení o vztahu těchto nedostatečných informací k aktuálnímu ději a za c) např. můžeme přemýšlet o vztahu slovní reprezentace k té vizuální (existuje jistě i za d) a za e), v tom je ta krása). Jiný příklad: symbolické kompozice se v jednu a tu samou chvíli rozštěpují na obecné výpovědi o podstatě touhy a násilí, i komentují či dokonce předjímají postup děje (když vidíme ženu se zavázanýma očima zavřenou v kleci, je to zároveň narážka na zaslepující a tím ujařmující lidskou touhu, i předvídání budoucnosti hlavní hrdinky, která se krátce na to dostává do vězení a jsou jí zavázány oči...). Jde hlavně o to, že divák nikdy neví, zda sleduje průběh děje, nebo flashforward, nebo obecný symbol, nebo jen hru se střihem, nebo představu postavy (která se může později ukázat jako minulost postavy i její budoucnost)... Dalo by se pokračovat donekonečna, místo toho bych ale chtěl popřát všem místním anti-intelektualistům či co, ať si užijí sledování Krokodýla Dundeeho. (06.03.2015)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)