Eden a potom

No nazdar, tady si někdo hraje na umění. Parta pseudointelektuálů si natočila improvizaci pro sebe. Mám moc rád experimentální filmy nové vlny, ale tohle jde mimo mě. Ani by mě nevadilo, že příběh nemá hlavu ani patu, ale je mučivé sledovat otřesné neherecké výkony a utahaný těžkopádný styl, který je mizerně a nudně natočen. A nezachrání to ani zvířátka bobříci a kozenky, které jsou zastoupeny v docela hojném množství. Předchozí Grilletův Muž, ktorý luže, byl úplně na jiné úrovni. V tomto případě se hulilo a používalo LSD, řekl bych až nezdravě. (22.03.2022)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)

Dokonalá promyšlenost jak ve vyobrazení předmětu, tak hlavně v naprosto vědomém přístupu k technikám jeho reprezentace. Metafikční postupy a hry s funkcemi času a vyprávění nejsou u Robbe-Grilleta samoúčelné narážky, ale cílená a neoddělitelná součást samotného příběhu, jehož podstata se tím nenávratně mění. Př.: Když při úvodních titulcích voice-over pronáší sérii abstraktních slov a slovních metafor, začneme si v duchu automaticky skládat tyto střípky do ucelenějších představ, v mysli hledáme spojitost mezi nimi, jejich význam atp. V průběhu filmu se tyto abstraktní slova přeměňují na skutečné události příběhu a slovní metafory jsou nahrazovány obrazovými metaforami a psychoanalytickými/ surrealistickými symboly. Režisér nám tak již v úvodu dodal hlavní komponenty děje i jejich vysvětlení. To ovšem neznamená, že jsme dostali klíč k pochopení filmu - vždyť a) toto pochopíme až v průběhu filmu, b) mezitím jsme nuceni k neustálému přemýšlení o vztahu těchto nedostatečných informací k aktuálnímu ději a za c) např. můžeme přemýšlet o vztahu slovní reprezentace k té vizuální (existuje jistě i za d) a za e), v tom je ta krása). Jiný příklad: symbolické kompozice se v jednu a tu samou chvíli rozštěpují na obecné výpovědi o podstatě touhy a násilí, i komentují či dokonce předjímají postup děje (když vidíme ženu se zavázanýma očima zavřenou v kleci, je to zároveň narážka na zaslepující a tím ujařmující lidskou touhu, i předvídání budoucnosti hlavní hrdinky, která se krátce na to dostává do vězení a jsou jí zavázány oči...). Jde hlavně o to, že divák nikdy neví, zda sleduje průběh děje, nebo flashforward, nebo obecný symbol, nebo jen hru se střihem, nebo představu postavy (která se může později ukázat jako minulost postavy i její budoucnost)... Dalo by se pokračovat donekonečna, místo toho bych ale chtěl popřát všem místním anti-intelektualistům či co, ať si užijí sledování Krokodýla Dundeeho. (06.03.2015)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)

Vznik filmu spadá do obdobia, kedy kinematografiu prvýkrát zasiahla vlna záujmu o kombináciu sexu a násilia. Takisto je výrazne cítiť dobový záujem o nové formy vizuálneho umenia - performance, inštalácia, environment. Klaustrofobická mondrianovská zrkadlová kaviareň, infernálne továrenské prostredie a tuniské metafyzické exteriéry tvoria výnimočné pozadie pre modernú parafrázu Miltonovho raja straného a znovu nájdeného alebo jednoducho pre príbeh obrazu, ktorý sa stáva realitou a naopak. Každopádne je tu veľa podnetov na premýšľanie. Samoúčelná a všadeprítomná erotika ale prezrádza nedostatok zmyslu pre mieru a v artovom filme pôsobí preto dosť rušivo. (09.04.2016)