Oni 2: Nočná korisť

Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All. (26.06.2018)

Ačkoli výsledkem kooperace režijních i scénáristických nepodarků, jsou druzí Strangers překvapivě zábavnou párty fošnou pro konzervativnější milovníky slasheru v jeho nejrannější podobě. A já sám jsem až překvapený jak mě to bavilo. Totiž celý film kopíruje postupy již dávno zapomenuté, ale o to je roztomilejší je se s nimi takhle po čase zase setkat. A umí to dělat bez toho, aby neustále poukazoval na to, jak jsou tvůrci sečtělí v kánonech a odměňoval hororové harcovníky let pominuvších doslovnými citacemi a pomrkáváním. Namísto toho se dočkáme věcí jako kamerové zoomy, dvouplánové překrývané záběry, dramatická smyčcová hudba s osmdesátkovými synthy či šíleně nelogické chování (zejména ženských) postav. O pozadí záporáků se nic nedozvíme, ti se nepohybují jinak než pomalou chůzí s občasnými přesuny autem, ze kterého vždycky zní nějaká osmdesátková šleha a hlavně bodycount je poměrně překvapivě rychle stoupající a neočekávaný. A naprosté zatmění bazénu krví jednoho z protagonistů je překrásná scéna. Trávíte-li čas odpočítáváním chyb a nesmyslů ve filmech, tak zvoňte na jiný vrata, ale nezaříkejte se tím, že dřív se ty slashery točily lepší a chytřejší. Byly v zásadě stejný. (12.06.2018)

jednička se mi před deseti lety dost líbila (ačkoliv jsem í viděl jen jednou).Nebyla ničím převratným,ale v té době měla fajn atmosféru ze které slušně těžila.Dvojka bohužel nenavazuje vůbec v ničem a je jen zbytečnou a bezduchou vyvražďovačkou bez nápadu,atmosféry a napětí.Postavy se chovají nelogicky a ani jedna z nich není natolik sympatická,aby si divák vytvořil vztah a fandil.Dvě celkem podařené scény tenhle provar nezachrání...40% (25.05.2018)

Približne pred ôsmymi rokmi som videl prvú časť, ktorá ma svojho času slušne vystrašila, a tak som sa pri oznámení natáčania dvojky celkom potešil. Bohužiaľ však ide o maximálne zbytočné pokračovanie a po pravde by som bol rád, keby nikdy nevzniklo. Obete sa chovajú hlúpo, vrahovia sa chovajú hlúpo a asi jediné, čo som si pri snímke užíval, boli staré rádiové vypalovačky a úsmevná scéna v bazéne. (27.05.2018)

Je Tamara doma? V jednom dnešnom komentári k tomuto filmu bolo napísané všetko, čo ho vystihuje. Je neporovnateľne lepší ako prvá časť, aj keď koniec je už trochu prehnaný. Herci podali sotva priemerné výkony ale absolutórium v tomto filme si zaslúži Adrian Johnston za výber piesní a za prechody medzi tématickou hudbou filmu a skvelými skladbami, ktoré spolu s dobrým dejom posunuli film Oni o stupienok vyššie. Napriek tomu, že sa spolu s autorom spomínaného komentára zhodneme aj v honotení tak ja predsa len pridám jednu hviezdičku navyše, aj keď ich málokedy pridávam za maličkosti. Ale tričko Ramones nepustí. 85%. (28.05.2018)