Zvonění ledu

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)

Obával jsem se, aby tu Blier nebyl až moc senilní a za zenitem, jelikož skoro všechny režiséry po čase potká fáze, ve které už vše řekli a své nápady vyčerpali, ale stále chtějí točit a tak jejich filmy vzniklé později za moc nestojí, jelikož už je na nich tohle všechno dost vidět. Tady jsem byl ale mile překvapen tím, že u Bliera to možná neplatí, jelikož mi tenhle filmu přišel správně absurdní jako některá jeho starší díla a rozhodně mě i oslovil víc, než přeceňovaní Buzíci. A bylo by to ještě mnohem lepší, kdyby si Blier odpustil svoji zálibu v úchylkách a sexuálních scénách (a popravdě mě začíná děsit, že má tak v oblibě scény, ve kterých má sex někdo, komu není ještě ani 18, s někým, kdo je výrazně starší) a kdyby vše dotáhl do lepšího a zajímavějšího závěru. Tak jako tak to ale má dost zajímavý absurdní námět, se kterým Blier naštěstí stále pracovat umí a dokázal u něj rozvést spoustu vtipných a nápaditých scén, takže jsem se u toho většinu času dobře bavil a rychle mi to utíkalo. A i ten Dujardin se sem překvapivě skvěle hodil. Za mě tedy spokojenost, i přes to, že jsem to viděl v českém dabingu. Slabé 4* (05.12.2022)

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal. (13.11.2017)

Francouzská komedie známého Bertranda Bliera, při které mě mrazilo. Námět a dialogy ve filmu jsou dost drsné a pokud někdo má podobné zkušenosti s nevyléčitelnou chorobou v rodině, bude to cítit stejně. Příběh mě hodně zaujal, ale příliš nepobavil. Film je také někdy uváděn pod názvem "Cinkot ledu". (23.07.2024)