Príbeh môjho syna

Hola! V nových filmech je již takřka samozřejmostí, že nás strhne přesně střižená, uhrančivá hudba, která dokáže probudit city, o kterých jsme ani nevěděli.. Nejednou jsem byl v tranzu, když skvělý soundtrack dotvářel obraz k dokonalosti.. Ještě nikdy se mi však, až dosud, nestalo, že by ve mě hudba sama o sobě zanechala tak hlubokou stopu, tak obrovské emoce, jako v případě nebeských tónů Eduarda Cruze. Herecký koncert madam Penélope a role, kterou zde hraje hudba, mi připravily neopakovatelnou emocionální nakládačku! Díky, měl jsem se opravdu filmově. Woo. (28.04.2013)

Absolútne chápem, že sa môže pre niekoho stať tento film veľmi zásadným emocionálnym pôžitkom. Mohol by som vymenovať všetky jeho klady a zápory, ale čo z toho, keď je to hlavne veľká nuda a subjektívny čas sa tiahne niekam k trom hodinám. Mladí krásni rozorvaní ľudia cítia, že "something in the way" a otvárajú dvere gýčovitej melodramatičnosti a pátosu. Krátke sekvencie vojny pripomínajú klipy MJ typu Heal the world, alebo Man in the mirror. Nechcem, aby takto vyzerali súčasné talianske filmy a nechcem, aby takto vyzerali filmy o vojne v bývalej Juhoslávii. (25.09.2015)

Dva filmy v jednom, první sladkobolný doják o jedné kýčovité lásce z románů pro dívky a paní, které zoufale touží najít toho pravého, neboť levého mají doma. A pak následuje druhý film. Film o hledání sebe sama během nesmyslné války, film o lásce, která může s válkou koexistovat, film o životě se vším, co k němu může patřit. A teď spravedlivě zhodnoťte tyto dvě části, když to společně tvoří jeden nehomogenní celek. Druhá část je o tolik lepší a navíc i delší, že smázne pachuť z trapně kýčovité scény s vanou, svíčkami, kvítím a nahým párem. /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (18.04.2015)

Ve finále bohužel spíš jen plytký rodinný melodramat, kdy si několikrát musíme v duchu předříkávat, že kýč je tu a tam potřeba. Už dříve mnohokrát a lépe natočený příběh o snaze získání potomka začíná pozváním dávného přítele do Sarajeva. Na cestu plnou vzpomínek se tak vydává svobodná matka i její frackovitý syn, jehož otec kdysi padl právě v bosensko-srbském konfliktu. Série flashbacků následuje, stejně jako manipulace a povrchní snaha o dramatické situace i dialogy jakoby opsané z červené knihovny. Nějaká zásadní myšlenka mi scházela, naopak znovu velmi potěší soustředěný výkon Penélope Cruz. (14.05.2013)

K postavě Gojka jsem jen obtížně hledal cestu, pořád mi připomínal spíše filosoficky osvíceného Wookieho. To byly tedy perly, co z něj občas lítaly… Jak se mi Emile Hirsch líbil v Útěku do divočiny, tak tady mi prostě nesedl, podobně jako turecká herečka Saadet Aksoy, které jsem vůbec nepřišel na chuť. Emile Hirsch měl navíc drobnou výhodu oproti jeho zmíněným evropským hereckým kolegům, že vyfasoval roli fotografa Diega, kterou bych v jiném provedení dokázal akceptovat, Gojko a Aska byli na můj vkus až příliš filmoví, než reální. Lepší hodnocení zazdil sladce melodramatický konec na ostrově, to už bylo vážně moc, ubrat na klišé v první půlce by také neuškodilo. Škoda, protože film se odehrával v zajímavých lokacích válečné Bosny a nabídl překvapivá až cimrmanovská odhalení (nejsem tvůj otec, jsem tvůj syn!) a několik opravdu silných momentů (např. spěšný odlet Gemmy ze Sarajeva). (30.04.2013)