Love

Zpočátku se ve mně co každé dvě minuty střídalo nadšení s naštváním a ke konci, když už se začalo opravdu příliš tlačit na pilu (scéna s transkou), převládlo jednoznačně to druhé. Audiovizuální zážitek je to - jak už jsme u Noého zvyklí - velmi výživný. Komponování záběrů, kamera, soundtrack, to je všechno krystalicky čisté a dokonalé. Jenomže kvalitní umělecký film se neudělá pouze tím, že natočím skvěle komponovanou soulož a pustím k tomu Erika Satieho. To je všechno jen pěkné pozlátko, ale po stránce obsahové je Love jedna z nejotravnějších artových šaškáren, co jsem za poslední dobu viděl. Scénář vypadá asi takto: Murphy: „Ach, Electro? Kde jsi? Proč nejsi se mnou? Kam zmizela má láska?“ střih: Murphy: „Ty k*rvo zas*, chcípni ty p*čo, ty smažko hnusná!“ střih: Murphy souloží. A tento model se opakuje asi třistakrát, až jsem měl pocit, že to snad celé dvě hodiny nemůžu vydržet. Hlavní problém je, že se film narcisticky tváří jako zásadní dílo (odkazy na Kubricka, Pasoliniho a další), jenomže sám nic nového nepřináší. Divák, který podobně sexuálně explicitní snímky sleduje, musí mít u řady scén pocit, že něco takového už viděl. A opravdu – hlavní motiv (hrdina vzpomínající na zásadní vztah) už jsme viděli v Devíti písních, dokonce i nesimulovaná ejakulace tam byla. Jen to Winterbottom zvládl natočit bez vaty a film trvá příjemných 70 minut. Pád hlavního hrdiny závislého na sexu až do hlubin dark roomů a nočních klubů už jsme viděli ve Studu (a lépe). Nelze také nesrovnávat s von Trierovou Nymfomankou – i zde Noé pomyslný souboj prohrává, protože Trier se nebere tak vážně a publiku vyráží dech lehkostí, s níž nám svůj vyšinutý opus o různých úchylkách servíruje. Abych řekl pravdu, u tohoto filmu mě překvapuje záplava pozitivních reakcí ve stylu „tohle určitě není porno, kdo to tvrdí je blbec“. A když to není porno, tak co to teda je? Chápu význam erotických scén, líbí se mi snaha o totální otevřenost (jeden záběr je dokonce zevnitř vagíny během sexu – víc už asi opravdu herci ukázat nemůžou). Ale ptám se - nestačila by taková scéna třeba jedna nebo dvě? Nebo klidně i tři, ale proč jich je tam asi 18? Není to trochu samoúčelné? A proč je film natočený ve 3D, když se této technologie doopravdy využije jen na dvou místech (kouř z marihuany, výstřik)? Nemůžu si pomoct, Love mi připadá jako protivná manýristická ufňukaná režisérova onanie. Doslova. (26.09.2015)

Gasparovo čestné místo v mé nepočetné posvátné lóži oblíbených režisérů prozatím odložím. Tento snímek je audio vizuální orgasmus, ale bohužel nic víc. Z filmů Sám proti všem a Vejdi do prázdna jsem si stříkal do trenek a nějakou dobu hořel tužbou si Gasparovo jméno vytetovat na svoje nejcennější místo na těle. Fuj, mám na mysli své srdce, ty hovado. Bohužel Love není srovnatelně komplexní film, neboť jak název napovídá, tak se točí kolem jedné jediné věci - kolem lásky. Zde byl zřejmě největší nesoulad s mým vkusem. Vztahy, láska a sex jsou nesmírně důležité části našich životů a patří tedy i do filmů. Bohužel mě téměř nikdy neukojí snímek jehož součástí jsou jen a pouze vztahy - a to je případ přesně tohoto filmu. Konkrétně sledujeme všechny fáze nesmírně toxického vztahu dvou nezdravě zamilovaných jedinců, kteří věrní své zamilovanosti dělají velmi iracionální rozhodnutí, kterými si přikládají polénka pod kotel, ve kterém se nevědomky rochní. Snímek je velmi otevřený, a to dokonce do té míry, že hlavní focus je upírán více na plodník hlavního hrdiny, než na ostatní dění. Něžná pohlaví by měla zvolit sledování na velmi velké televizi či plátně, aby vůbec bylo co k vidění, neboť na výbavě hlavního hrdiny se hodně šetřilo a v některých polohách mohl snad jen jemně šimrat rodidla žen a jejich prožitek na plátně jen stěží mohl souviset s realitou. Vlastně by snímek mohl vyjít i jako sbírka povídek s názvem "Příběhy ze života běžného penisu". Taktéž se musím přiznat k tomu, že jsem se jaksi nedovedl naladit na vlnu snímku, neboť nedokážu chovat nějakou hlubokou empatii a lítost nad osudem člověka, který si bez jakéhokoli cizího zavinění vlastní blbostí posere život, když hoří neukojitelným nutkání neustále ochutnávat plody ze zahrady poznání a následně brečí nad rozlitým mlékem. K takovým lidem necítím soucit, ale hluboké pohrdání. Zde sledujeme (bez přehánění) více než polovinu snímku to - jak hlavní hrdina brečí - neskutečně mě to sralo a nebavilo. Dobrou shledávám asi jen poslední třetinu snímku, která měla konečně i jakýsi děj a došlo na odhalení některých motivací obou postav a až v této fázi bylo pro mě divácky možné si k nim začít budovat nějaký vztah. Při veškeré úctě, kterou ke Gasparovi chovám a spolehlivě mě přesvědčil, že je úžasný režisér s neuvěřitelnou schopností velmi trefně vyjadřovat emoce svých postav, musím nad tímto snímkem projevit značné zklamání, a to i přesto, že se bezpochyby jedná o režisérův nejosobnější a nejmilovanější film, a to nesoudím jen z toho, že půlku postav pojmenoval po sobě. [63 %] (20.05.2021)

Noé se nesnaží být kontroverzní, jeho Love se ani nesnaží být (a ani nepotřebuje optiku Xaviera Dolana jak napsal POMO). Love je sexuální chuť, vášeň po partnerovi na začátku vztahu, bohužel bez vystříkání na tvář nevědomého diváka s emocionální vsuvkou, nebo melancholickou vzpomínkou. Love je o vztahu na úplném začátku, krásně zobrazená touha, bohužel, jen v sexuálních praktikách, což je škoda. Love potřebuje detailnější až chirurgicky vtaženou vsuvku, zobrazení vztahových a životních událostí, a hlavně lásky se všemi tvrdými následky, jakou disponovala Adèle. Je to škoda, ale sledovat to s ženskou, určitě bych z filmu nic neměl. Noé by se mohl vrátit k temnotě, kterou má v sobě. To by v kinech dnes málokdo rozdýchával. (27.12.2015)

„Living with a woman is like to share a bed with the CIA. Nothing is secret.“ Skôr než film o sexe, film o vzťahoch, o vzťahoch ktoré človeka často nenapĺňajú a v ktorých sa ocitol súhrou rôznych životných okolností. Love Gaspara Noého nechce explicitnými sexuálnymi scénami zámerne šokovať (aj keď u jedného „3D“ záberu s výstrekom ejakulátu priamo „na diváka“ kvôli ktorému bola celá táto vyše dvojhodinová sexuálna odysea natočená v treťom rozmere, by sa o tom dalo polemizovať) alebo byť prvoplánovo kontroverzný. Sex zobrazuje ako bežnú súčasť každého vzťahu, aj keď v prípade hlavného protagonistu tá súčasť zahŕňa aj experimentovanie v trojke alebo s transvestitom. Film sa však nikdy nedostane do polohy keby by bol samoúčelne vulgárny. Súčasne s množstvom sexuálny scén – jednou film aj začína – sa v postupných mozaikách a nelineárnych flashbackoch odkrýva životný príbeh hlavného hrdinu a životná cesta ktorá viedla až k jeho frustrácii zo súčasného vzťahu. Aj samotný sex je tak súčasťou príbehu, kde sa počas tohto aktu odráža aktuálny stav vzťahu dvoch ľudí. Gaspar Noe síce nie je tak zručný režisér, aby sa dokázal do psychiky svojich protagonistov ponoriť hlbšie a ponúknuť ich detailnejšiu analýzu akoby sa v podobnom námete žiadalo, no namiesto toho „rozpráva obrazom“. Milostné scény sprevádza fantasticky zvolená hudba, kde raz odráža ich živelnosť, druhý krát frustráciu a to všetko vizuálne zaobaľuje do sýtych farieb ako napríklad červenej, ktorá občas pôsobí vzrušivo až sa čoraz bližšie k záveru tento kamerový filter stáva znepokojujúcejším. Všetky emócie tak skôr než by boli znázorňované hercami, vyplývali z príbehu sa odohrávajú „v obraze“. Gaspar Noe má vizuálne podchytenú každú sekundu a aj keď chápem, že Love bude mať problém nájsť si divákov, nakoľko zanietení cinofilovia ho odsúdia čoby obyčajný „pseudo-art“, pretože postavy omieľajú iba obyčajné frázy a ich konanie nemá žiadnu vopred zamýšľanú „pointu“ (v podstate rovnako ako v živote) a pre radového diváka bude tá explicitnosť ďaleko za mierou (viď napríklad detailný záber na penis vnikajúci do pošvy), tak za mňa je to rozhodne ten najlepší Noé, respektíve prvý Noého film, s ktorým sme si dokonale sadli. Predošlá skúsenosť s Enter the Void bol skôr útrapou, než akýmkoľvek zážitkom. Love je už tým zážitkom, zážitkom pripomínajúcim divoký sex s osobou, s ktorou ste ho zažiť ani nechceli (alebo nemali?). Zapamätanie hodný, ale asi by ste ho nikomu neodporúčali. CELKOVO: 4,5* (9/10) (04.12.2015)

S celovečerními HC typu Život Adele nebo Nymfomanka tvoří Love můj oblíbený cyklus "obal porno příběhem". Je okouzlující, jak s matematickou přesností pokrývá Noé fáze fyzické i citové lásky, včetně hravosti až po swingers. Marná je jen snaha některých pubertálních diváků vstřebat tolik otevřenosti a pojmenovávání konkrétních věcí jejich vlastními jmény. Ale pro mimina tu zbylo alespoň několik vtípků v dialozích na téma studenti uměleckých škol řeší, jestli je nejlepší film 2001. A to je zas tak průhledná klasika, že by to vcelku mohlo uspokojit každého. #pražskéfilmovéléto (27.04.2016)