Werckmeisterove harmónie

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr. (30.01.2012)

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)

Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. (19.12.2011)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)