Pelíšky

„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže. (24.07.2008)

Padla žlička do pelíška, kolik hvězd že asi dám? Jo, pár pěknejch - leč většinou neoriginálních a stejně pak otravně deklamovanejch hlášek a gagů, kde se hlavně všichni ksichtí a přehrávají ostošest a - a furt nic... Ano, hovno hoří, dávno bez panenek! Tak prcat! . . . Takže za typický hezký český průměrný podbízivý přeceňovaný současný film neuctivě poctivé průměrné hodnocení. U četby některých zdejších komentářů pak se mi dělá zle. Např. prý "nejlepší český film všech dob". Svatá prostoto! Je mi vás líto, pelecháři... Choďte víc do kina na dobré filmy a nečumte furt na ty čítývýnovoprímní šunty. Budete mít pak větší přehled a více zdravého úsudku... :-) . . . Každopádo pak zdravím Hřebejka (ťuky ťuky na hlavičku... ;-) a JEHO banku... °-/ - - - P.S. (8.3.2011) Dlužno ovšem přiznat, že mi Hřebejk tenkrát zkazil jednu metodu při balení bab. Jo, od té doby je mi už trapný při loudění lákat dámy "do pelíšku", tak mi zbývá už jen ta "sbírka motýlů"... (Fakt mám!!! ;o) (21.01.2006)

Je zvláštní hodnotit něco takového, jako Pelíšky. Jan Hřebejk je opravdu šikovný a talentovaný režisér, jelikož u tohoto filmu se talent režiséra pozná. Hřebejk si do filmu vybral výborné herecké obsazení: Miroslav Donutil, Simona Stašová, Eva Holubová nebo především Jiří Kodet v roli pedanta a protestanta Krause, který si svého Českého lva za tuto roli zasloužil. Výborné výkony zde podávají také dětští herci Kristýna Fruit Nováková nebo Michal Beran. A jako fackovací panák tu skvěle funguje Jaroslav Dušek. S Pelíšky mám ale jeden problém. Přijde mi, že nemají děj. V tom filmu se sice něco děje, o něco jde, ale nemá děj. Jedná se spíše o sled historek nebo spíše záznam toho jak se u nás kdysi v té slavné době naších dějin žilo. Ono ani tak nejde o postavy, spíše opravdu o tu dobu. Jestli ale něco Hřebejkovi jde, jsou to emoce. Smrt Krausové v podání Emílie Vašáryové opravdu dojme, tak, jak by měl. Ale například zde funguje i humor a vzniklo tak dnes již spoustu kultovních komediálních scén, které dnes cituje nejeden člověk. Film může podle mého fungovat především spíše pro ty, kteří v této době žili. Vzpomenou si na své mládí, na své dospívání, na svůj život a těm, kteří se stali svědky vpádu Varšavských vojsk, tak těm jistě opět naskočí husina. Jedná o dobrý film, který se po zásluze dočkal úcty. Ale přece jenom ten kultovní status pořád nechápu. (04.01.2018)

Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. (08.10.2010)

Člověk to vidí popatnácté a pořád nachází nové momenty a detaily, které je třeba vyzdvihnout. Nešťastné lásky, hrozní rodiče, rozjívená mládež a zatraceně nelehká doba. Trio Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach se vytáhlo, tohle už nikdy nic nepřekoná, a není to jenom díky nerozbitným skleničkám, senzačním maminčiným nokům, chvilce na lůžku, měření medvěda, touze umřít, muži s koženou brašnou, Sašovi, který má jít do prdele nebo nástěnce. Šebkovi a Krausovi. S cynickou rozkoší si užíváme scénu za scénou, předháníme se v předříkávání hlášek, které z úst skvělých herců zazní stejně o mnoho lépe. Rok se s rokem sešel a v létě 1968 se toho změní víc, než si nejen naši hrdinové dokázali představit. Brzy pronikneme pod povrch věcí a komické skeče vyměníme za vážná témata, která předkládá zejména rodina cholerika Jiřího Kodeta. Sám zarytý odbojář se „dá pochopit“, ač místy hodně přestřeluje („Dcera je drzá a starý hypochondr tady neustále heká a heká!“). Má ostrý jazyk, ale mnohdy projeví i půvabnou zranitelnost, jeho nejbližší nicméně nehodlají zůstat jen pasivními pozorovateli jeho energických výjevů („Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!”). Skvostný je i řvoun a chvástal Miroslav Donutil („Co se tady rozháníš, co se tady rozháníííš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane... Zarostlej jako Ezop!“), který ovšem ani nedokáže zabít kapra. A tak bych mohl pokračovat s Holubovou, Stašovou, Vášáryovou, Duškem a dalšími. Hřebejk mísí kouzelně vtipné momenty s gesty, ze kterých mrazí. Tohle je filmová klasika, která má myšlenku i něhu. Velká poklona. A jednou provždy nehoří! (26.12.2018)