Bez lásky

Obrovský kus úspěchu tohoto filmu dělá hudba, je podobná Puškinovým básním, na povrchu jednoduchá a něžná, uvnitř sálající spalujícím žárem emocí. Skvěle napsáno, zahráno i zrežírováno. A ten dlouhý záběr z okna rekonstruovaného bytu hned tak nevytěsním, filmařské blaho. Snímku se podařilo zkombinovat ruské a francouzské pojetí naprosto úžasným způsobem, klenutá ruská stavba příběhu spolu s vypravěčským umem francouzských filmařů, dokonalý vizuál a sonda do současné ruské společnosti, to vše tvoří kompaktní celek, který je možno pouze obdivovat. (26.09.2020)

Hm, akosi som stále nedošiel tým Zvjagincevovým filmom na chuť. Doteraz som od neho videl tri filmy (Vozvraščenije, Jelena a Leviatan), ale ani jeden z nich ma akosi neuchvátil. A obdobne moje dojmy pokračovali aj pri Něljubov. Na jednej strane oceňujem ten chladný naturalizmus a sociálny rozmer filmu, ale čo sa týka epického podania deju a zápletky, to bolo pre mňa dosť nezáživné. Pritom námetovo to malo sľubné predpoklady na kvalitný film. Nuž, na viac ako 3* to nevidím - no napriek tomu mám z tohto filmu zrejme najlepší dojem spomedzi tých 4 spomínaných kusov, ktoré som z dielne Zvjaginceva videl. (19.11.2017)

I když místy prosvitne filmem něco jako naděje, stejně máte pocit, že nad postavami se neustále vznáší spíše něco temného a deprese. A nad divákem taky. Jako kdyby bylo všechno, co postavy dělají, tak nějak špatně, a nebylo možné z té smyčky za žádných okolností vypadnout. Ale stejně chcete sledovat až do konce. (27.03.2018)

Mám takový dojem, že takovýto film by na "Západě" asi nevznikl. Neznám sice poměry v Rusku do detailů a nedokážu říct, na kolik to odráží současnou situaci, ale dokážu si představit, že třeba ne Státech by se jednalo o film s relativně s velkým množstvím akce a triků atp. Přišlo mi, že jsem si celou situací procházel dost jako ty rodiče. Film svými dlouhými scénami, hlavně z pátrání, člověka vtáhne do děje. A místy jsou opravdu zajímavé záběry. A na některé věci jsem už v ruských filmech viděl, ale i tak tu bylo pár novinek. Prostě zase jiný svět... (13.06.2018)

Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím. (18.04.2018)