Máda da jo

Úplně jiný film, než na jaký jsme od Kurosawy zvyklí- Hlavním hrdinou není žádný statečný samurai, ani mafián, ale profesorský intelektuál, který se rozbreči i kvůli zaběhlé kočce. Tento film rozhodně nepatří mezi režisérovy skvosty.. Například se zde nedočkáme nšjakého kameramanského umění a příběh je dosti banální. je o úctě ke stáří a o lidské dobrotě a moudrosti. A přestože může být pro Evropana, či Američana tento film těžko pochopitelný, jedná se o nadprůměrný film, který mě chvílemi i dojímal. rozhodně je však z mistových děl zatím nejslabší.. (01.08.2005)

║Rozpočet $11,9milióna║Tržby USA $48,856║Tržby Celosvetovo $-║ (05.07.2009)

Především neskutečně vtipný snímek, jehož pointa tkví mimo něj a spočívá v aktu, jímž se Kurosawa sám přihlásí k autobiografické povaze postavy profesora, jehož nepodmíněné a na milion způsobů vynalézavé adoraci bývalými studenty se celý film potutelně věnuje. Kurosawa se tu zcela podle svého plánu vyjevuje jako neskutečně milý a na účet celého světa se bavící stařík-hihňající se rozverný bůh ve svém oblíbeném převleku. (18.02.2013)

Labutí píseň velkého mistra. Film vypráví o starém učiteli, který se každý rok setkává se svými bývalými žáky a na jejich otázku, zda je připraven zemřít, vždy odpovídá : „Madadajo“. Toto slovo v japonštině může znamenat „ještě ne“, ale také „snad“. Na sentiment a nostalgii má Kurosawa po své dlouhé kariéře plné právo. (12.05.2006)

Moc hezký a vřelý film o setkávání bývalých studentů se svým učitelem. Studenti se o něj všemožně starají a každoročně se scházejí, film působí velmi opravdově na nic si nehraje. Výborné dialogy, poměry válečného a poválečného Japonska tu jsou lehce nakousnuty. Tohle je opravdu film, který zahřeje u srdce a minutáž vám uteče jako voda, nemluvě o poetickém konci. (16.01.2009)

No, tak já se toho nebudu bát a dám plné hodnocení, přičemž bez mučení přiznávám, že nejednalo-li by se o poslední film AK, bylo by to o hvězdu méně. Ale jako film o stáří a stárnutí, jako film na rozloučenou, je to dokonalé a krásné. Nikdy jindy jsem si neužil pomalé tempo (a představu znuděných, neposedně se vrtících západních zadků) mistrova snímku tolik, jako tentokrát. (19.02.2010)

Měl jsem trošičku problém s poněkud přetaženou stopáží, přecijen takto banální příběh by si bohatě vystačil se stopáží o 20 minut kratší. Jinak ale bez výhrad, krásný film o lásce studentů k profesorovi a o lidskosti, na kterém je moc dobře vidět, že ho Kurosawa zamýšlel jako svůj úplně poslední film. (16.09.2010)

Kurosawuv epitaf, ktery byl presne v tomto duchu natacen a u ktereho zrejme reziser dobre vedel, ze se jedna o jeho posledni film. Vhodnejsi zakonceni kariery uz to skoro byt nemohlo a hlavne se jedna o nezbytnou napravu reputace po predesle ne prilis zdarile Srpnove rapdsodii. Madadayo je neskutecne prijemny, mily a sentimentalni kousek, ktery sleduje posledni roky zivota veteranskeho profesora, u ktereho se od zacatku do konce nezbavite pocitu, jakoby se jednalo o samotneho Kurosawu. "Maadhhaaa Kai? ... Maaadadaaayo!" 7/10 (12.05.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1993 - nesúťažný výber (26.03.2013)

Stejně jako Kurosawův předposlední film Srpnová rapsodie se i tenhle věnuje stáří a taktéž k němu a věcem s ním spojením přistupuje poeticky a veskrze příjemně. To mi sice sedí docela dost, ale u obou filmů je nějaký zásadní problém. Srpnovou rapsodii pokazil klišovitý konec a nahodilé zjevení Richarda Gera, ze kterého jsem dodnes docela zmatený a nevím, jestli ta část s ním měla něco do sebe nebo jen byla křečovitá a na sílu. Madadayo zase kazí přehnaná stopáž. Ono se tu totiž za celý film moc nestane, celistvý děj zde není a většinu filmu jen sledujeme profesora v důchodu, kterého jako přátelé navštěvují jeho bývalí studenti, sdílející s ním i tuhle část jeho života. A ačkoli se tu občas objeví povedená scéna nebo zajímavý nápad (třeba to počáteční zasazení do druhé světové nebo část s developery má něco do sebe), stejně si to nedokázalo udržet svoji poetickou atmosféru po celou dobu a místy je to jenom utahané a nudné. Navíc to má dost sentimentální charaktery postav, s ničím se tu moc nepracuje a nikam se to moc nevyvíjí, profesor je neustále milý a citlivý stařík, bývalí studenti ho neustále obdivují, skoro-až jako nějakého svého životního mentora... Věděl jsem, do čeho jdu, ale stejně jsem od Kurosawy čekal něco víc. Každopádně i přes to všechno si mě to získalo o něco víc, než Srpnová rapsodie a navíc se mi hodně líbil i ten závěr. Na závěr Snů Akiry Kurosawy sice nemá, ale aspoň ho příjemně připomene. Silné 3* (04.12.2021)

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění. (18.12.2018)

Velevážený profesor, trochu svéráz a veselá kopa, odchází do důchodu, aby zbytek svých let skromně dožil, klidně v zahradní boudě, ale obklopený uznáním a přáteli. Bývalí studenti se o něj totiž nezištně starají, pořádají oslavy narozenin, nechají mu postavit nový dům, či třeba hledají zaběhnutou kočku. Nic víc se tu ani neuděje, ovšem vyjmenované (filmově dlouhé) události jsou prodchnuté laskavostí, moudrostí a (dětskou) radostí stáří (ruku v ruce se strastí a citovou vyprahlostí, viz onen kocour, ale pšššt!), kdy se o blízkosti smrti může žertovat, o rezignaci však nemůže být řeč. Máda da jo – ještě ne! (06.01.2021)

[3,5*]     Hlboko ľudsky príbeh zbožňovaného profesora na dôchodku, ktorý má skvelý zmysel pre humor, je veľmi citlivý a má tiež mimoriadnu obrazotvornosť. Spracovanie tohto príbehu ale paradoxne až tak obrazotvornosťou nehýri, hoci by sa tu priam pýtali nejaké tie flashbacky do profesorovej minulosti, alebo viac únikov do jeho fantázie (a to je Kurosawa majstrom takýchto fantazijných výjavov). Niečo také by určite oživilo tento film, pozostávajúci prevažne z interiérových scén, v ktorých sa postavy takmer neustále zabávajú (na oslave, či na návšteve) a slopú (sake, či pivo). Hoci film nepatrí medzi režisérove špičkové diela a ani medzi moje najobľúbenejšie, dokázal ma dojať a súčasne aj pobaviť výborným humorom. (23.02.2023)

Kurosawa. Niet o com. (15.06.2011)

Mádadajo je posledním filmem legendárního režiséra Akiry Kurosawy. Sleduje přibližně dvě dekády v životě učitele, který se rozhodl odejít do důchodu. Za ta léta vychoval řadu studentů, kteří o něj ve stáří pečují a každoročně mu pořádají narozeninovou oslavu. Film se odehrává v období od válečného Japonska do 60. let a překvapilo mě, že vůbec nepůsobí jako dílo z roku 1993. Klidně by mohl vzniknout už ve 40. letech a atmosféra by byla víceméně stejná. Film se zaměřuje především na vztah mezi učitelem a jeho bývalými studenty, přesto však na pozadí občas problesknou zajímavé historické reálie, které připomínají těžkosti válečného Japonska. Příkladem může být humorná epizoda s koňským masem nebo scéna, ve které hlavní hrdina přijde o svůj dům a je nucen žít v jeho troskách. Současně film ukazuje, jak se Japonsko po válce postupně mění – zatímco první oslava narozenin je ryze tradiční a bez žen, ta poslední už má v sobě západní prvky a ženy jsou na ní přítomny. To jsou však jen některé z mála věcí, které mě na filmu zaujaly. Kurosawova nejslavnější díla na mě vždycky udělala silný dojem, protože byla na svou dobu velmi progresivní – pracovala inovativně s kamerou a nebála se ani odvážných příběhových zvratů. Mádadajo ale ničím z toho nevyniká. Celý film je natočen statickou kamerou, ovšem ne tak zajímavě a intimně, jako to uměl Jasudžiró Ozu. Většina scén je zasazena do exteriérů, příběh je téměř neexistující a skládá se z několika epizodek, kdy se panu učiteli něco přihodí, a jeho studenti, až nábožensky oddaní, mu přispěchají na pomoc nebo ho oslavují na večírcích. Jedinou částí, která mě příběhově alespoň trochu zaujala, byla scéna, kdy se hlavnímu hrdinovi zaběhne kočka. Zatímco ztráta veškerého majetku přijímal s nadhledem, ztráta kočky ho zničila. Celá pasáž je upřímně dojemná a herecký výkon Tacua Macumury brilantní. Nicméně film jako celek na mě působí unaveně, pateticky a sebestředně. Možná je to ten typ filmu, který člověk docení až s věkem, ale skoro to ve mně vyvolalo dojem, že Kurosawa už v té době musel být stejně unavený a blábolící stařík jako jeho hrdina, obklopený oddanými fanoušky a přisluhovači. Necítil jsem v něm ten důstojný konec jednoho velikána, ve který jsem doufal, ale možná, až budu starší, film docením. Prozatím: "MÁDADAJO!" (14.09.2024)

Krásný snímek, jen málo režisérů se dokázalo rozloučit se svojí kariérou tak oslnivým způsobem. Profesor - pokud tedy na konci snímku skutečně umírá - umírá krásnou smrtí, naplněn svým životem (podobně jako hrdina ve snímku "Žít"). (10.07.2021)