Pardon, nezastihli sme vás

Takto autenticky a s tolikou úpřimností umí Ken Loach vyprávět o “obyčejných lidech” a jejich problémech? A takto báječně umí pracovat s hercema? Krásné civilní drama, ve kterém se mají lidi skutečně rádi, přestože procházejí možná největší rodinnou krizí. Vlastně nevím, kdy jsem naposled viděl ve filmu tak hmatatelně zahrané porozumění a podporu dvou lidí, jako zde mezi Hitchenem a téměř neherečkou Honeywoodovou. Komunikace, dialogy. [Cannes] (18.05.2019)

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku. (03.01.2021)

Paradoxně Loachovo perfektně gradující realistické drama rozpadající se rodiny může jednak vyznívat jako režisérem zamýšlená obžaloba fakturantského systému, který se alibisticky zříká zodpovědnosti za zaměstnance a současně je tlačí k přesčasům, neustálé dostupnosti a stresu. Ale stejně tak může působit jako silná antikoncepce, ukazující jako základní překážku štěstí dvou dospělých lidí, že si upletou haranty, kterým vše obětují, zatímco ti dospívají v egocentrické spratky. (19.05.2019)

Och, tak to bola čistá tragikomédia. Aj keď skôr tragédia ako komédia. Postavy boli viac než svojské, a každá z nich mala úplne iný temperament - a práve na tom sa dal perfektne postaviť celý pútavý príbeh. Celé to pôsobilo akosi satiricky, a napriek tomu reálne. Chudáka Rickyho mi bolo ohromne ľúto, keďže sa fakt snažil čo to dalo a aj tak bol u svojej rodiny za lúzra. Ten "poslušný" synček ma poriadne iritoval, riadny blbeček. Avšak najfascinujúcejšia postava toho celého bol Rickyho šéf v kuriérskej firme :D Tá jeho arogancia bola taká hnusná, až bola vtipná (v rámci irónie samozrejme). Bolo to kdesi na hranici 3 a 4 hviezd, ale zaokrúhlujem dole na 3*. (22.05.2021)

Vedle Karla Marxe neznám podobně tvořivého dělnického zastánce (a co jich bylo!) jako je Ken Loach, ať už je platí kdokoli a platí komukoli. Přes stále více se prosatzující filmy z honosných čvrtí, z honosných domů, s honosnými pracovními kabelami a mundury, hovoří ke mně Ken Loach mnohem srozumitelněji a jasnějí - mám stejný strach, že se kdy mohu dostat do sterilního prostředí buzžoustů stejně jako do brlohů nuzáků najatých na práci dle prekérních zákonů. Ano, prekérnost práce (prekarizace) je jednou z největších zlotřilostí neokapitalismu. Prekérními formami práce se dá přivydělávat, nikoli vydělávat. Při sledování rodinného života Rickyho a Abbie mi bylo mnohdy skutečně úzko (a zároveň slastně, nejsa v jejich kůži). A že film byl natočen podle skutečné události, na to můžete vzít jed, jak by mohl také jinak? Loach má s Maexem ještě něco společného - dovede vždy trefit hřebík přesně na havičku. Loachovi bylo při natáčení 82 let, možná se ho ani nezúčastnil, možná už někdo jiný přebral jeho taktovku. Bylo by to tak dobré... Já bych navíc mezi prekarizace zařadil i různé pracovní dohody vyžadující flexibilitu (teď potřebujeme, teď udělej), různé druhy konkurzů (např. obálková metoda) atd. - atd. až tak, že z obvyklé práce založené na dohodě o práci na dobu neurčitou mezi zaměstanavatelem a zaměstnancem, mnoho nezbude. (28.05.2020)