Tancuj Matylda

Film byl natočen díky osobním zkušenostem tvůrců, které byly bohužel velmi negativní, ať už se jedná o zážitek se sociální pracovnicí, nebo péče o matku v ústavu (už jen to, že ji přijali okamžitě a díky nějakému vlivu, nebo úplatku, svědčilo o tom, že tam nefungovalo vše tak, jak mělo). A to se odráží i v pojetí tohoto filmu, který působí velmi depresívně, aniž bych snižovala hrůznost nemoci jménem Alzheimerova choroba. Věřila bych i tomu, že rozklíženou rodinu tohle může paradoxně sblížit, ale spíš bude pravda to, že fungující rodinu to zdevastuje. Přidám osobní zážitek - když jsem byla s maminkou na kontrole u psychiatra, ptala jsem se ho, jak zvládat její občasné záchvaty vzteku, sebelítosti, plačtivosti a podobně - odpověděl, že jí prostě mám dát diazepam, že ji to uklidní. Pak se podíval na mě, na mé roztřesené ruce a kruhy pod očima z nevyspání a dodal: A vy si ho občas vemte taky. Souhlasný komentář: Tinush, kinderman, Miki68 (29.02.2024)

Chtěl jsem napsat "mezi slepými jednooký králem", ale to jsem si rychle zamítl, protože to je dobrý film. A upřímně. Škoda jen, že to je natočené jak televizní film a výprava je někde na úrovni Spolu, což není automaticky zlé, jenom dost chudé na kinofilm. Vlastně mi to Spolu svojí mdlou vizuální stránkou dost připomínalo, trochu i tématem nevyléčitelné nemoci, ale zatímco tam jde o autismus, tady o alzheimera a na autismus se neumírá. Hlavní rozdíl ale je, že zatímco Spolu má scénář jak seriál na Primě, Tancuj Matyldo přináší psychologické vedení, dostatečně a uvěřitelně propracované postavy a je znát, že za tím stojí někdo, kdo ví, o co přesně jde a umí to i podat. Tento typ filmů často vydírá, v horším vydírá a nechává umírající (nejlépe děti) pronášet kýčovitá "moudra" o životě, ale tady je vydírání jen v samotném závěru a to ani není vydírání, jen zobrazení toho, co jednou muselo přijít. Přirozenost a snaha neždímat slzy z diváků za každou cenu je největší předností filmu, jelikož díky němu jde o film, kterému jde opravdu o to vyprávět o alzheimeru, ne o laciné citové vydírání. Jen škoda, že to vizuálně je tak zdechlé a bez nápadu, protože takhle jsem se nedokázal zbavit dojmu, že nejde o televizní film. A nezachrání to ani obstojí herci. Za mě tedy tři, ale velice silné a rozhodně si to budu pamatovat jako jeden z lepších nových českých filmů. Silné 3* (14.04.2024)

Rok 2023 byl v rámci tuzemské kinematografie silným ročníkem na kvalitní dramata: Po afatických Němých tajemstvích, hermafroditickém Úsvitu a černohumorném Přišla v noci přichází na scénu další solidně natočený kousek - tentokrát z oblasti Alzheimerovy choroby, o níž mají diváci (vedle nečekané návštěvy tchýně) možná největší povědomí. Tancuj Matyldo stojí hlavně na silných výkonech Rodena, Šopoského a zejména Rázlové, jejichž herecké kreace dávají vzniknout uvěřitelnému příběhu, který může jednoho dne potkat každého z nás. Vedle zobrazení typických příznaků a projevů Alzheimera problematizuje film stejnou měrou i důsledky a dopady nemoci na blízké, kteří jsou postaveni před těžkou zkoušku. Slavíkův film je dalším z řady filmů, který potvrzuje, že stáří dokáže být opravdu kruté. (19.12.2023)

Nevím proč, ale sebelítostivý a vypočítavý cizopasník jménem Simona Peková (Přišla v noci) mě lákal víc než jiná silná ženská hrdinka: Matylda. Nakonec vyšlo filmové setkání i s touhle matinkou a právě ona doslova naruší život svému synovi, spořádanému rozvedenému exekutorovi. Stejně jako Peková i Regina Rázlová představuje spontánní živelnou ženu, u které se ovšem objevují symptomy Alzheimerovy choroby. Navíc za podivných okolností přišla o byt a systematickému a emočně chladnému synovi Karlovi nezbývá (zatím) nic jiného, než vzít matku k sobě. Nástup nemoci je navíc plíživý, takže některé kroky syn připisuje matčině spontánnosti až ztřeštěnosti, posléze začnou dle očekávání vyplouvat staré rodinné křivdy. I Přišla v noci pracuje se silnou ženskou postavou i s tématem mezigenerační odcizenosti, přičemž vytahuje i další těžké motivy. Pár přehmatů tam určitě bylo: kupříkladu chování zaměstnanců pečovatelského domova, okatě soustavné přešlapy vnuka, parodická návštěva sociální pracovnice i fakt, že některé vedlejší postavy působí poměrně neživotně. Každopádně skoro každé Karlovo řešení či rozhodnutí má dopad i na další členy rodiny a jejich vzájemné vztahy. Zatímco Karel Roden už je pár let vládcem českého filmu, Rázlová dokazuje, že je škoda, že byla roky mimo filmové dění. Právě oni dva jsou hlavním důvodem, proč si tenhle kousek pustit. Celkově krapet schematické, předvídatelné a manipulativní, protože jediná správná cesta postarat se o nemocného příbuzného je přece doma, ale čtyři hvězdy dám rád. (02.06.2024)

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct. (03.05.2024)