Réžia:
Miklós JancsóKamera:
János KendeHrajú:
Mari Törőcsik, József Madaras, Zoltán Latinovits, Andrea Drahota, András Kozák, István Bujtor, Ida Siménfalvy, János Koltai, Sándor Siménfalvy (viac)Obsahy(1)
Snímek Ticho a křik tvoří v Jancsóově tvorbě společně s předcházejícími tituly Beznadějní a Hvězdy na čepicích pomyslnou trilogii, někdy také nazývanou triptych o utrpení. Na scénáři režisér opět spolupracoval s Gyulou Hernádim, tentokrát však tvůrci nezkoumají, jak mechanismus moci působí na společenské vrstvy, ale soustředili se na osudy jednotlivců. V centru jejich zájmu stojí hrdina, který si je vědom nutnosti bojovat za své ideály, pro něž je ochoten položit život. Děj se odehrává v roce 1919, kdy po porážce proletářské Maďarské republiky rad zavládlo kruté období bílého teroru Hortyho vlády. V dusivé atmosféře všudypřítomné tyranie dochází k popravám bývalých maďarských příslušníků Rudé armády a celá země je pohlcena strachem. V symbolickém prostoru maďarské vesnice pak tvůrci nabízejí střet jednotlivých hrdinů, kteří se s hrůzami vyrovnávají různým způsobem. Divák si z minima dialogů a řady výtvarně koncipovaných scén musí domýšlet jejich skutečné vztahy, které jsou často zahalené tajemstvím. Jancsó nabízí dokonalou jednotu obsahu a formy, systematická obrazová stylizace, vycházející ze hry kontrapunktů mezi pohybem kamery a vnitřním pohybem obrazu, dodává atmosféře filmu tajemnou, kultovní obřadnost. Tvůrcům se podařilo ve svébytné umělecké stylizaci ztvárnit důležité téma evropského filmu 60. let: odcizení, které chápou jako důsledek nejvyššího lidského utrpení, ponížení a útlaku. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (14)
Vesnice a v ní vojáci a civilové (muži a ženy). Neznáme dobře jejich vzájemné vztahy, ale víme, že mají svoji minulost a mohou mít i svojí budoucnost – alespoň u těch, kteří se jich dožijí. Postupné odhalování, přemísťování, manévrování připomíná hru v šachy, přičemž některé figurky provedou piruetu, složí se k zemi a zase vstanou, políbí se atp. Osud každé figurky závisí na tom, do jakého silového pole se dostane. Už dávno nejde o šachy ve smyslu výhry, prohry, remízy nebo patu, jde o to obsadit co možná nejbezpečnější políčko. Ale i to některé figury odmítají. Navíc jsou do hry vpuštěny ženy, které se pokoušejí vnést do hry svá vlastní pravidla - stávají se zároveň šachisty i figurami... Jancsův svět není naším světem, ale když se oba světy dostanou do kontaktu mohou se buď prolnout nebo střetnout. Co je lepší varianta sám nevím. Jedno však je a vždy bude jisté, v obou světech je občanská válka - právě na základě znalosti, známosti a paměti -, tím nejodpudivějším projevem mezilidských vztahů. ()
Tento snímek měl zobrazit jakési vnitřní utrpení běžného maďarského lidu po 1. světové válce. Jestli si kladl Jancsó za cíl přenést jisté utrpení z hrstky bezejmenných postav i na diváka, tak se mu to bezesporu v mém případě povedlo, odsledovat to bylo místy utrpením. Jiný režisérův film Lid dosud prosí (1972) mě před časem nadchl a udělil jsem mu plný počet – zpracování vybrané události z národní historie formou folklórního pásma v autentických reáliích jsem považoval za velmi originální a fascinovalo mě to. I v tomto filmu Ticho a křik mi připadalo, že chce Jancsó využít stejný styl a tak využívá nestandardně dlouhé záběry pomaly dynamické kamery, před níž postavy porůzně krouží po zabíraných exteriérech. Akorát v tomto filmu se narozdíl od zmiňovaného nezpívá a netančí (i mluví jen velice málo), takže smysl a poselství tohoto stylu „představení“ mi zůstaly skryty. Absolutně jsem nepobral motivaci postav, i vztahy jsou zde jakoby nejednoznačné. Jelikož se zde hlavní ženská postava stylizovaně líbá na střídačku s jinou dívkou a mužem, nadobyl jsem (možná mylného?) dojmu, že je bisexuální orientace, ale netuším případný smysl této informace. Netuším, ani co mělo znamenat ono kroužení s fyzicky vyčerpaným člověkem (v první třetině se stařenou, v poslední zase mladíkem) v doprovodu dvou osob několikrát dokolečka před domem. Nezbývá mi, než skonstatovat, že tento film je na mě až příliš umělecký, než abych ho pobral, a vysílá na jiné vlnové délce, než kterou jsem schopen pochytit a ve výsledku mohu dát 2 hvězdičky jen za krásnou černobílou kameru. Přesto jsem ještě zvědavý na další režisérovu spolupráci s Mari Törőcsikovou (Elektra a její pravda), tak uvidíme. 45% ()
Pozoruhodný artový film plný metafor, které jsou stěží rozluštitelné tomu, kdo nezná hlouběji maďarskou historii po potlačení tzv. Maďarské republiky rad a snad i maďarskou mentalitu, která má sklon k vypjatému nacionalismu. Přesto mě skvělá kamera, propracované obrazové kompozice, až snové tempo a všudypřítomný zlověstný pocit pod povrchem zdánlivě banálního dění, až téměř fascinovaly a nedovolily mi nudit se. ()
Strašný, děsivý, silný film. Jeden ze tří nejsilnějších Jancsóů co znám. Některé obrazy mi z hlavy jen tak nevymizí. Jádro je ve scéně "hostiny". To nevyřčené v potkávání se žen a perzekvovaného v tichu větru na dohled od "pozemku" statku přesahuje významy zde zpracovávané téma útisku. Existenciální smutek, metafyzika úzkosti mimo "domov" a tíseň míjení se, asymetrická osadou dvou žen a jednoho muže - tak málo o nich víme... ()
Film svojou atmsoférou veľmi podobný Beznadejným, ale po príbehovej stránke je slabší a hlavne nudnejší. Pomalé scény, skúposť na dialógy a dovysvetlenia. Naopak, príliš často sa objavujú pasáže, v ktorých vojaci posielajú iných ľudí postaviť sa tam a tam, čo pôsobí trápne až nezmyselne. Vadila mi aj štylizácia. Záver s vytrhnutím sa z kruhu síce zaujal, ale celkovo ma to viac než len neoslovilo. ()
Galéria (44)
Fotka © Mafilm
Reklama