Šógun
Shōgun
Série(2) / Epizódy(11)
Obsahy(2)
Seriál Šógun je originálna adaptácia románu Jamesa Clavella od stanice FX a odohráva sa v Japonsku v roku 1600 na počiatku občianskej vojny, ktorá definovala celé storočie. Lord Yoshii Toranaga bojuje o svoj život, lebo jeho nepriatelia, ktorí sú v Rade panovníkov, sa proti nemu spojili. Keď sa nájde záhadná európska loď, ktorá uviazla v neďalekej rybárskej dedine, jej kormidelník John Blackthorne prinesie so sebou tajomstvá, ktoré môžu pomôcť Toranagovi nakloniť ručičky váh moci a zničiť obrovský vplyv Blackthronových nepriateľov - jezuitských mníchov a portugalských obchodníkov. Toranagov a Blackthornov osud sa neoddeliteľne prepojí s ich tlmočníčkou Todou Mariko, záhadnou kresťanskou aristokratkou a poslednou zo zahanbenej rodinnej línie. Kým slúži svoju pánovi uprostred napätej politickej situácie, Mariko musí zladiť svoje nové kamarátstvo s Blackthornom, svoju oddanosť viere, ktorá ju zachránila, a povinnosť voči svojmu nebohému otcovi. (Disney+)
(viac)Videá (2)
Recenzie (202)
Trosicku nadnesene pathviezdie. Vynikajuci historicky dobrodruzak z Japonska nadherne vykreslujuci nielen dobu, ale i pomery, kulturu a jej stret s vtedajsim prichodom krestanstva. Charizmaticky Sanada, jemna Anna Sawai a i "barbar" Cosmo Jarvis spolu so zvysnym hereckym obsadenim podali ozaj skvele vykony. Divacky zazitok ako ma byt. Odporucam. 85% ()
Osobně mi přišlo finále celé serie v předposledním díle. Ten poslední už byl jen takovým dozvukem s náznakem a možností dalšího pokračování. Doufejme, že se tak nestane a nezačne se vařit z vody. Člověk se tak nějak pořád těšil na nějakou tu bitvu a oni to všechno tak šikovně obešli. Za to klobouk dolů bylo to plusem i mínusem. Než zpackaná bitva kvůli budgetu, to to raději takhle obtančit. Seriál je hodně komorní a je hlavně o taktikách, politických kličkách a pastech. Nicméně zajímavé a hezky vykreslené Japonsko té doby. Navíc Marika byla překrásná. ()
"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. ()
Kdo čeká akcí "natřískanou" podívanou, bude zklamán. Kdo doufá v herecký koncert s výtečnými dialogy, intenzivní atmosférou a propracovaným příběhem, bude nadšen. Je vidět, že za projektem stojí hlavně japonský tým a ten rozhodně věděl, co dělá. Kromě toho bych se chtěl vyjádřit ke kritice Cosmo Jarvise, který byl podle některých "unylý", což byl ale podle mého záměr, aby na rozdíl od knihy a původní série dostaly více pozornosti japonské postavy, kromě toho, ve finální epizodě Cosmo ukázal, že hrát rozhodně umí. ()
Galéria (156)
Fotka © FX Network
Zaujímavosti (16)
- Samurajové nosili dva meče: Katana (dlouhý meč) a Wakizaši (střední meč). Katanu používali pěšáci a poskytovala delší dosah k zahájení a zabránění útoku, zatímco Wakizaši je kratší meč, který se používal především v boji zblízka, zejména v interiéru. Navíc se Wakizaši používal jako záložní meč pro případ, že by se katana stala nepoužitelnou a v případě potřeby k spáchání Seppuku. Třetí nošená zbraň, Tanto (dýka), se používala také v boji a při Seppuku. Obecné názvy pro Katanu a Wakizaši jsou Daito (dlouhý meč) a Šoto (krátký meč) a společně nošené se nazývají Daišó (dlouhý a krátký). (Davidamper)
- Natočeno podle románu Jamese Clavella „Šógun“ z roku 1975. (Davidamper)
- Samuraj znamená služebník. Ve skutečnosti se sami nazývali Bushi, což znamená válečník. (Davidamper)
Súvisiace novinky
Seriál Šógun ovládl ceny Emmy a lámal rekordy
Přestože poslední ceny Emmy si odbyly své předávání teprve v lednu tohoto roku, máme za sebou zase další ceremoniál, kde se rozdávaly sošky za seriálově plodnou první polovinu roku 2024. Do… (viac)
Minisérie Shōgun našla obsazení
Očekávaná minisérie Shōgun od stanice FX (Takoví normální Američané, Atlanta) konečně našla hlavní představitele. Minisérie, která bude podobně jako předchozí televizní adaptace vycházet ze… (viac)
Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii, kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. () (menej) (viac)