Stanislaus

Kdo by neznal příběh Nicholase Wintona, jemuž se ve spolupráci s dalšími odhodlanými lidmi podařilo zachránit život 669 dětem? Jeden život je příběhově v podstatě jednoduchý film s jasnou strukturou, kde se účelně střídají dvě časové etapy oddělené půlstoletím, nicméně právě onen příběh dělá z filmu neuvěřitelně silný a jímavý zážitek, umocněný přesvědčivými hereckými výkony a přesným obsazením. Český divák jistě mj. ocení pražské lokace a množství českých frází, které ve filmu zazní. V závěru může film působit možná poněkud melodramaticky, nicméně tvůrci tím jen podtrhli skromnost "obyčejného" člověka, který dokázal neobyčejné věci.

Chudáčci v sobě nezapřou inspiraci Frankensteinem a už vůbec v sobě nezapřou Lanthimosův osobitý režisérský styl, který nemá v současné kinematografii obdoby. Divák má úžasnou možnost se na dvě a čtvrt hodiny ponořit do futuristicky pojatého viktoriánského světa, v jehož středobodu se nachází Bella - duševně zcela "nepopsaná kniha", na jejíž listech se však začne odehrávat emancipační dobrodružství nevídaných rozměrů. Po výtvarné stránce se jedná o vymazlený počin, kde by nejeden sugestivní výjev mohl být vystaven v muzeu jako cenný obraz. Vedle prazvláštních úhlů kamery a jakoby snových filtrů jsem si nadmíru liboval v (ne)cudných kostýmech Belly a jejích kreacích. Herecky nemám filmu co vytknout - tahounem celého příběhu byla samozřejmě Emma Stone, která se zcela bez studu zhostila své role, zatímco ji skvěle sekundovali "frankensteinský" Willem Dafoe a sukničkář Mark Ruffalo, jemuž nakonec sukně takřka přivodily šílenství. Bylo poutavé sledovat duševní vývoj Belly: od "dětských" krůčků o pár slovech, přes fyzicky intenzivní poznávání vlastního těla a sexuality, až po plně uvědomělé a sebevědomé nazírání (pokrouceného) světa s filosofickým přesahem. Chudáčci mají i přes své na první pohled artové pojetí potenciál oslovit široké publikum a rozhodně se nebojí chytit patriarchát za koule a dát jim co proto.

Upoutávka v kině mě úplně neoslovila, zatímco film samotný byla celkem úsměvná a místy dosti řízná komedie. Tvůrci se jistě nechali inspirovat americkou žánrovou tvorbou, zároveň nezapomněli do filmu lupnout starý dobrý československý kolorit - a ve výsledku to na mnohých místech i fungovalo. Lidé, kteří se podobných teambuildingů pravidelně účastní, se ve filmu dost možná i poznají a přidají hvězdu navíc. Postava ztvárněná Erikou Stárkovou byla poněkud teatrální, brněnští auditoři byli na hraně, jinak se ale ve výsledku jednalo o zajímavou sbírku postaviček, kde bych vyzdvihl zejména postavy zahrané Vojtěchem Kotkem a Petrou Polnišovou. Rázná jednohubka, která neurazí a sem tam i trochu překvapí.

Vezmeš si mě za mrtvolu? je vskutku bizarní a nevídaný žánrový mišmaš, který má potenciál napnout, pobavit i dojmout, byť filmu jako celku sráží nohy poněkud přestřelená stopáž a několik wtf momentů (např. honičky v autě se špatným CGI), které ale nejsou ve filmu z asijské produkce něčím neobvyklým. Příběhově mi film nejednou evokoval Ducha, řízlého typicky afektovaným asijským herectvím. Postava Maa (podobně jako Swayzeho Sama) měla jímavý background a je škoda, že v závěru tvůrci zbytečně tlačili na city (scéna se sanitkou byla nicméně skvělá). Byl-li by film o dvacet minut kratší, dal bych mu klidně vyšší hodnocení - i tak jsou to ale za mě lepší tři hvězdičky.

Příšera ze starého Soulu byla pro mě prvním velkým setkáním s jihokorejskou seriálovou produkcí a po zhlédnutí první série mohu říct, že jistě nebyla zároveň i posledním. Žánrově jde o zvláštní slepenec z romantického dramatu a válečného sci-fi s mnoha hororovými i komediálními prvky - tato nezvyklá kombinace může být pro nejednoho diváka kamenem úrazu. Na jedenáct hodin se noříme do světa zvrácených experimentů na lidech, záchranných akcí a spousty zpomalených záběrů, které mě dokázaly napnout, pobavit, ale i dojmout. Vzhled monstra měl své rezervy, zde mohli tvůrci rozhodně více zainvestovat. Chválím však hudební složku filmu - tedy, až na ty k-popové zavíračky epizod. Ve výsledku by se dal seriál jistě na několika místech osekat, ale i tak jsem si ho jako celek užíval a těšil jsem se (díky účelným cliffhangerům) na každý další díl. Poslední epizoda připravila živnou půdu pro další sérii a jsem zvědavý, jakým směrem se tvůrci vydají.

S tebou nikdy by se dalo lehko zaměnit s libovolnou americkou romantickou komedií, kterých je každý rok v kině opravdu přehršel. Je to předvídatelné klišé, v němž někteří herci neskutečně přehrávali (viz postavy rodičů), přesto jsem si snímek (s dnes takřka povinným LGBTQ-multi-kulti personálem) v kině celkem užil - na čemž mělo mj. podíl i humorně parodické pomrkávání po Titaniku či naspeedovaná verze Hemswortha z Wishe.

Další krátká jednohubka z mimoňského univerza neurazí, ani neohromí. Vectorova otravná arogance a neschopnost na mě úplně nefungovaly, zatímco na žluté milovníky banánů byl na poli humoru spoleh - byť se jednalo o recyklaci dříve viděného.

Ptáci stěhováci ve své podstatě nevypráví nijak originální příběh - v centru jsou témata jako důležitost rodiny a poučné putování - a sází na veskrze prototypické postavy. Přesto jsem si projekci snímku fakt užil - a to hlavně díky humoru, který měl potenciál oslovit mladší i starší publikum. Vedle ústřední linie s kachní rodinkou mě oslovilo zakomponování menších epizodek v podobě setkání s jinými členy ptačí říše - při scénce s gerontosauřími volavkami jsem se královsky bavil. Postava hlavního záporáka byla, ehm, zvláštní, ale rozhodně jsem ocenil, že nemluvila. Nenápadné, milé a humorné překvapení!

Aristokratka ve varu na mě zapůsobila veskrze podobným způsobem jako o pět let starší jednička: Jde o úsměvnou, oddechovou komedii, v níž mě opět více bavilo trio pomocníků než trio "Kostek", přičemž na scénu nově přišedší Simona Lewandowska měla též jisté humorné kouzlo - možná prvoplánové, ale funkční. Moc se mi líbila svatební linie - ať už se jednalo o přípravu vdavek nebo dojemný příběh paní Tiché o "Helence". P.S. "Lásko má, já stůňu!"

To se mi snad zdá těží hlavně z neotřelého námětu a hereckého výkonu Nicolase Cage, jehož postava Paula se v rámci příběhu stává terčem jak nevídaného obdivu tak i kruté nenávisti, přičemž obě zcela protichůdné emocionální roviny se neopírají o reálný svět, nýbrž o ten snový - o to více absurdně pak působí vyústění celého filmu. Borgli si netradičním způsobem pohrává s tématem "cancel culture" a zakomponováním snových sekvencí nabírá jeho satira fantaskních až hororových rozměrů. Během filmu dojde na pár humorných sekvencí, avšak pocity z filmu jako celku jsou spíše mrazivého rázu. Vskutku netradiční kousek, který i přes pro mě rozpačitý závěr, donutí člověka k zamyšlení.