Zóna záujmu

Je fakt, že závěr je zdrcující tím nejvíc nepříjemným způsobem a převažující statické záběry z "vysněného domova" působí v některých chvílích až tragikomicky s ohledem na to, co se děje v sousedství. Přesto mě asi nejvíce zaujal samotný portrét člověka, který za pácháním toho nejhoršího zla vidí poslání a těší se na další výzvy ve svém profesním životě. Koneckonců o tom byl bytostně přesvědčený. Během té závěrečné změti všech možných zvuků mi bylo po dlouhé době při sledování filmu fyzicky opravdu nepříjemně. [80%] (21.02.2024)

Film, v ktorom dominujú emócie, scény a uvedomenia, ktoré sú mimo obraz, alebo sú len naznačené. Glazer až s dokumentaristickou presnosťou sníma obyčajný život a kariérny postup jednej nemeckej rodiny. Uprostred najväčších hrôz. Náznaky ďalších vecí vo vývine rodiny, či už je to nevera, odsúdenie od najbližších ( matka) alebo uvedomovanie si vlastnej dominancie u detí je desivé. Ale len do momentu, kedy nám umne vo finále Glazer neukáže, ako sa to vlastne všetko skončilo. A tá údernosť a nezmyselnosť je o to smutnejšia, desivejšia a depresívnejšia. Zaujímavý film o ktorom stojí zato rozmýšľať a možno aj diskutovať. Ale s kým a kedy a za akých okolností netuším. Každopádne to stojí za videnie. (03.03.2024)

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] (21.05.2023)

„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky.     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (28.02.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)