Zóna záujmu

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho. (09.02.2024)

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. (08.02.2024)

Nejpůsobivější a nejemotivnější byla ta hudba v pasážích s jednolitou barvou na plátně. V kině mimořádně hypnoticky působivá abstrakce. V kontrastu s mrazivě působivou hyperrealistickou zvukovou stopou zpoza zdi. Černobílé infračervené záběry polské členky odboje také byly atmosférické, ale úplně mi nezapadaly do příběhu. Neměly žádnou pointu a až pak jsem se v zajímavostech dočetl, že ji nikdy nechytili, takže to ani nemělo kam vyústit. Pohled na zvěrstva skrz banalitu všedního dne je skvělý a pro mě, neznalého knihy, velmi originální. Ale čtu tu ty těžce zklamané komentáře lidí, co ji četli. Chápu to zklamání. Na film se nedá emocionálně napojit. Höss jako postava není vůbec prokreslený. Furt se o něm mluví jako o workoholikovi a většinu filmu nic nedělá a je s rodinou, nebo s ní chce být. Nevidíme mu do hlavy co a proč dělá. Na konci zvrací a nevíme proč a jak to máme chápat. Při natáčení se šlo do tolika neuvěřitelných detailů a to hlavní (Hössova perspektiva) se naprosto opomíjí. Trochu emocí vyvolávají záběry z muzea, ale nic extra silného. Jak psal Marigold, reflexe filmu a jeho perspektivy je mnohem lepší než film samotný. Doporučuji shlédnout. Bez velkých očekávání. Höss po válce jako jeden z mála otevřeně přiznal a popisoval co dělal. Prý vůbec neuvažovali o tom jestli to je správné či špatné. Byly to rozkazy. Když ne oni, udělají to jiní. Že za vše mohli Židé byla žitá samozřejmost. Všichni to věděli a neslyšeli/nečetli nic jiného. Až po válce o tom začal přemýšlet, když se k němu začaly dostávat jiné informace. No a pak ho odsoudili a oběsili. RIH. Zlo je někdy strašně banální a ani nevíte, že ho pácháte. Místy ani nevíte, jestli vám jich není líto, že se narodili do takové doby. Přemýšlíte o tom nakolik i oni byli obětmi všudypřítomné propagandy a vyvolává to ve vás smíšené pocity. (09.02.2024)

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali. (20.02.2024)