Povídky o bledé luně po dešti

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)

Na starší filmy se běžně moc nedívám a nepreferuju je, ale tohle byl rozhodně jeden ze zajímavějších zážitků. Dvě hlavní mužské postavy sice byli hrozní hlupáci, ale právě o tohle vykreslení šlo, protože bez toho by film neměl onen přesah. Není sice nic špatného na tom chtít od života víc a jít si za tím, ale pokud si člověk neváží toho, co má, a je zaslepený, tak je jeho pachtění se za něčím zbytečné a nedopadne to dobře. Přesně tohle vyústění se mi na filmu líbilo. Na černobílý film to navíc bylo od začátku do konce poměrně svižné a dobře se na to koukalo. Pokud vidíme táhlejší scény, vždycky to má význam a navíc to koresponduje s dobou, do které je příběh zasazený. Právě i ta mysteriózní atmosféra starého Japonska (v období válčících států) na tom byla zajímavá, a dokreslovala ji tradiční hudba. ~(3,6★)~ (01.11.2016)

I když jsem zpočátku měl bordel v postavách a vůbec v tom prolínání dvou povídek naráz (které se rozeběhlo ne zrovna funkčně), tak nakonec musím uznat, že si mě to dokázalo získat a to i přes to, že je to celé vlastně o samurajích, což je téma, které jsem si nikdy moc neoblíbil. Tohle ale pro mě nějak fungovalo, protože, podobně jako u některých Kurosawových samurajských filmů, to nabízí něco navíc ve formě i v obsahu a naštěstí jsem ani neměl pocit, že by to zestárlo, protože některé zajímavé nápady (jako třeba to prolínání děje prvky kabuki divadla) mi pořád přišly inovativní, natočené je to skvěle a co se nějakého přesahu týče, je tu taky, byť ne bůhvíjak hluboký, ale vystačí. Potěšila mě i práce s fantasy prvky, která tu naštěstí má nějaký svůj smysl a nepůsobí podivně a nahodile jako třeba tady. Za mě tedy ve finále docela spokojenost. Slabé 4* (03.03.2023)

Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné. (12.08.2010)

Poviedky nie sú rozprávkou, na to sa tu dejú (resp. sú ukazované) príliš kruté veci, nie sú ani historickým filmom, na to sa tu dejú príliš nadprirodzené udalosti. Sú skôr dramatickou baladou, zasadenou do japonskej minulosti 16. storočia. Japonsko sa síce ocitlo aj v období mieru, ale poväčšinou bolo sužované občianskymi vojnami a tie sú filmársky zaujímavejšie. Napriek tomu budete po filme premýšľať nad vecami, ktoré nemusia byť nutne spojené s vojnou (i keď tu priamo sú). Otázky mužskej zodpovednosti za rodinu, opantanosti ženami a nakoniec aj čistej lásky sú nadčasové. Len teraz neviem, či mal hrnčiar šťastie, že videl mŕtve ženy, videl ich potom za život podstatne viac, ako bežný smrteľník... (10.02.2016)