Legenda o suramskej pevnosti

Znovu sa je na čo pozerať. Hlavne pozerať, lebo zvyšok chápania je len na úrovni útržkov legendy. Dá sa pochopiť , že pevnosť sa rozpadáva, a nedá sa opraviť, kým sa za ňu neobetuje hrdina a jeho srdce bude pevnosť ochraňovať naveky. Príbeh je to gruzínsky, teda perzský, skoro arabský, ale analógia s kresťanstvom je jasná: Jeden obetovaný baránok zachráni celé ľudstvo. Či chcel práve to autor povedať, netuším, ale hovorí to veľmi ťažko zrozumiteľne a jeho obrazom na chuť neprichádzam. (17.08.2015)

První setkání se Sergejem Paradžanovem mě zastihlo zjevně nepřipraveného a směle se chopilo primátu nejnesrozumitelnějšího filmu, jaký jsem dosud viděl. Upřímně nemám nejmenší ponětí, o čem pojednává byť jedna z jeho mnoha částí, natož celý film. Možná je to tím, že nevím nic o oné gruzínské pověsti, jež je mu předlohou a o jejíž srozumitelné převyprávění se režisér nesnaží, nebo tím, že má pozornost s ubíhajícími minutami slábla a i když jsem zaslech jméno, které jsem z předchozího průběhu měl znát, nebyl jsem schopen je přiřadit. Ať tak či onak, z oněch "mnoha významů" jsem neobjevil ani jediný a z předlouhých 90 minut si odnesl snad jen poměrně silný dojem ze zvláštního vizuálního zpracování. Slabé ***. (28.07.2007)

Ak niekto čaká historickú drámu z exotického kaukazského prostredia, tak ako ja, tak sa hlboko spáli. Ide o poetiku previazanú s legendou, skoro až rozpávkou, ešte k tomu s (jednou) statickou kamerou, ako za nemej éry a vlastne aj s topornejšími hercami. Neviem, ako pre domorodcov, ale pre našinca vyznieva spracovanie amatérsky. O príbehu možno hovoriť iba v hrubých rysoch. Exotika zostáva, akési ukázanie nerezignovaného gruzínskeho národa tiež, ale inak to nie je pre normálneho diváka. (01.07.2019)

Kdyby měl Paradžanov svoji budoucí tvorbu ve stylu Stínu zapomenutých předků, tak by to asi byl jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jenže jeho fascinoval spíš styl "doslova rozpohybovaných obrazů" z Barvy granátového jablka a v něm pak točil úplně všechny své další filmy. A já se i napotřetí přesvědčil, že není pro mě. Neříkám, že to nemá něco do sebe, to naopak, některé záběry jsou poetické úplně nádherně a samy o sobě fungují skvěle, ale celkově je to spíš jen zajímavé, než aby to byl skutečně silný zážitek. Po filmařské stránce je to naprosto precizní a je vidět, jak velký talent Paradžanov měl a že měl i obrovský cit pro záběr, navíc tu je i jasně srozumitelný příběh (stejně jako u Ašik-Keriba), ale význam některých záběrů mi stejně zůstal skryt, občas ten styl působí příliš samoúčelné a jak už jsem psal, nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť podmanivé. Určitě na to nezapomenu, ale nějaká síla nebo pořádný dopad na mě se jaksi nekonal. Líbilo se mi to stejně, jako Barva granátového jablka, ale určitě víc, než místy směšný Ašik-Kerib. 3* (23.06.2022)

Jedná sa o sfilmovanú gruzínsku povesť a zamurovaní chlapíka do múru pevnosti. Lenže čiste v štýle Paradžanova, takže možno túto dejovú líniu častokrát ani nebudete vnímať. Budete totiž zavalení pečlivo naaranžovanými zábermi s centrálnou dispozíciou a postavy sa budú neustále na vás pozerať. Čiže opäť niečo na hranici rozprávania a statického výtvarného umenia. Mne tu to rozprávačstvo pomerne chýbalo, Paradžanov však všetko podriaďuje svojmu videniu sveta a my sa mu buď prispôsobíme, alebo máme smolu. Pochopenie diela je bohužiaľ v plnej svojej kráse nemožné, proste kto z nás pozná gruzínske povesti a kto vidí režisérovi do hlavy? (13.08.2015)