Pan Smith přichází

Americká verze pohádky "O hloupém Honzovi", který si v zajetí svého zápecnictví nevidí na špičku nosu a po výpravě do světa je konfrontován se zlem, aby se za přítomnosti nadpřirozených úkazů (tím největším je on sám) neodchýlil od výstavby žánrového syžetu ani o krok, a to včetně zázraků... Patrně právě tenhle pan Smith přišel, viděl a zvítězil jako průkopník rétorického patosu s náplní neuskutečnitelných ideálů a ti, co přišli po něm, povýšili koncepci oblbování lůzy na vrcholné umění... Inu, nebýt bombastického zakončení, mohla to být krásná konspirační teorie, aplikovatelná na naši současnost, neboť všechny tyto pohádkové výdobytky dorazily i do našich končin... ale to už je jiná pohádka - aneb jak pravil sám Smith - jsou to všechno žvásty. (17.10.2016)

Naivní pohádka o tom, kterak se Hloupý Honza vydal do světa a našel tam princeznu a půlku království (tedy vlastně Senátu) k tomu. Ale jaká je to pohádka! V první polovině to na žádný zázrak nevypadá - mladičký zálesák v podání Jimmyho Stewarta si prohlíží památky, obdivuje budovu Kongresu, navrhuje zákony a málem si popláče u sochy Abea Lincolna; dialogy jsou navíc zbytečně natahované a divák ztrácí zájem i pozornost. Ale jakmile se děj přehoupne do druhé poloviny, začíná pořádná mela a tradiční souboj jedince proti zkorumpovanému politickému systému, jenž vyvrcholí čyřiadvacetihodinovou promluvou Stewarta v Senátu. Že je to pořád ještě úsměvně naivní? Ano, máte pravdu, ale jaká pohádka kdy skončila špatně? Jako zamyšlení nad základními principy demokracie funguje Pan Smith na jedničku a navíc dokáže dojmout bez zbytečných podpásovek. Je to jeden z těch filmů, jejichž krása se nedá popsat, protože se zkrátka musí vidět na vlastní oči. P.S. Výborní jsou také herci ve vedlejších rolích, zejména pak Claude Rains známý především jako dobrácký francouzský důstojník z Casablancy. (19.11.2010)

Na Pan Smith přichází je rozhodně nejlepší ona dvojznačnost, s jakou je příběh korupce v americkém senátu, ovládaném loutkáři-magnáty, kteří kontrolují i média (jak moc se v tomhle směru věci změnily, ptám se?) vyprávěn. Sice nám ukazuje, že když věříte v dobrou věc a vsadíte na dobrého člověka, ještě můžete vyhrát a hnout světem - ale ukazuje to v závěru, který působí jako pohádka, jako sen, jako představa zemdlelého pana Smithe. Jakoby Capra ukazoval prstem a oznamoval - takhle to může být jenom ve filmech. Jediné, co se tomuhle může vyrovnat, je herecký výkon Jamese Stewarta. (14.10.2013)

Takové filmy se už, přátelé, netočí. Proč? Protože už holt nejsou takoví režiséři jako Capra. Archetypální souboj idealisty se světem, plným kompromisů a cynismu je tady doveden do naprosté dokonalosti právě díky jeho nezaměnitelnému režisérskému citu. Krásně vygradovaný film, který ve vás zanechá hlubokou úctu k lidem, kteří se jako Jeff Smith, kteří bojují za ztracenou věc do konce svých sil... A to právě proto, že se jedná o ztracenou věc. Milé herecké výkony, přičemž Jimmy sám je sice nejviditelnější, ale vynikající Jean Arthurová ("Dizi thinks I love you. P.S.: He is right!") se vedle něj rozhodně neztratí, což platí i o několika dalších, sympatických výkonech , např. president Senátu. Klasický Hollywood at its best. (11.04.2007)

Nebudu chodit kolem horké kaše a napíšu to rovnou - ano, Mr. Smith Goes to Washington je možná naivní film, s (povětšinou) naprosto černobílými charaktery, ale krásně se na to dívá. Je to film o klasickém boji dobra versus zla, ale tentokrát je ten boj zasazen do kongresu. A za sebe můžu říct, že některé pasáže mě opravdu strhly (hlavně závěrečný projev). Bravo, Franku. Opět jsi mě dostal. A i když (kdybych byl hodně cynický) bych mohl říct, že tohle je vlastně ta nejkrásnější pohádka, která kdy byla natočena, tak mi to nevadí a panu Smithovi jsem opravdu fandil. Tenhle film nám prostě ukazuje už dávno zapomenutý fakt, že jediný způsob, jak můžeme prohrát, je přestat bojovat za to, co je správné a prostě se "zařadit" do řady. A ano, možná to ukazuje dosti naivním způsobem, ale k sakru, vždyť je to tak krásný! 100 %. (24.01.2011)