Zlomené kvety

Maximálně stereotypně vystavěná tragikomedie o muži, který jako by nebyl. Bill Murray stráví celou stopáž de facto s jednou grimasou, přesto řekne vše podstatné z příběhu rezignovaného Dona Juana. Koho to překvapuje? Jarmusch podřizuje rytmus střihu i skladbu záběrů hlavnímu charakteru. Vše se opakuje, vleče, cyklí, vyhlíží naprosto nevzrušivě. Střih je místy velice účelným nositelem vtipu. Jednotlivé situace působí záměrně vytrženě a surreálně. Kňouravá hudba je jako z jiného světa. Zlomené květiny se ve váze skutečně naklánějí a vadnou, jak se jim zrovna zlíbí. A mně se líbí převelmi. (09.07.2008)

Kolik netušených zážitků, podivných příběhů a výletů za minulostí může přinést do poklidného života jedno anonymní růžové psaníčko. Zvolna plynoucí film. Stejně zvolna, nenápadně a tak nenávratně každému z nás utíká čas. To mě na filmu zaujalo nejvíc „Minulost je pryč...... to vím...Budoucnost...... ještě nepřišla...Ať je to cokoliv. Takže...... vše co je, je tohle. Přítomnost.“ (15.01.2006)

Udělal jsem velkou chybu. A to, že jsem si přečetl většinu komentářů zde. Protože mnozí tady píší o "Ztraceno v překladu 2." A jelikož "Ztraceno v překladu" je můj nejoblíbenější film, tak jsem čekal něco mimořádného. Dostalo se mi milého a příjemného filmu, ale ne dvojky "Ztraceno v překladu". Takže "jen" za 4 *. Ale musím říct, že málokdy mi uteče 100 minut tak rychle, jako u tohoto filmu. (31.10.2008)

"Hledej fotky, růžovej dopisní papír, psací stroj." Pokud mi někdy Česká pošta doručí růžovej dopis o mým hypotetickým synkovi, tak neprodleně zůstanu sedět v pohodlným křesle a počkám, až se problém sám vyřeší. Jenže Don je z jinýho těsta. Hbitě vyrazil po stopách svýho kdysi vystřeleného semene, na cestu si pustil skvěle pohodovou muziku a já přitom začal podumávat o tom, že bych z toho křesla taky vstal. Ale ono je pohodlnější se na to dívat, než to prožívat. (23.04.2013)

Vynikající mírně existenciální film Jima Jarmusche o tom, že není dobré přehrabovat se ve vlastní minulosti, protože ta už k nám nepatří. Na počátku této ,,skoro" road-movie divák spatří dva světy propojené dvojicí ústředních hrdinů - posmutnělý a dorozpadávající se svět Dona Johnstona (jehož jméno si lidé zaměňují ve významové paralele s podobně povadlou hvězdou amerického televizního světa donjuanem Donem Johnsonem), muže bez rodiny, potomků, povětšinou strnule sedícího v tmavém neútulném, byť přepychovém, domě osvětleném jen modrým stínítkem televizní obrazovky. Ovšem hned v sousedství nalézá náš hrdina chtě nechtě svět-protipól, plný dětí, života, světla a partnerské harmonie, nic na tom nemůže změnit nižší intelektuální výbava, horší auto ani menší bankovní konto bodrého souseda. Bravurně, snad jen očima či mimickým svalstvem hrající, obvykle jen strnule sedící, Bill Murray, se dává do pohybu až v momentě (a to ještě pouze za přispění svého vitálního souseda), když se dozvídá, že má syna. Bilancující, laskavá a navzdory svému poklidnému až pomalému (typicky Jarmuschovskému) tempu strhující cesta za nalezením své bývalé lásky začíná a přes úsměvné peripetie a humorné pseudodetektivní propriety (růžová barva, psací stroj...), které vědomě matou diváka, se hlavní hrdina dostává až k existenciálně bolestnému poznání ... přes americkosnový finanční úspěch je v životě úplně sám... Skvělá, na detektivním hledání založená metafora s potencionálními syny najednou za každým rohem číhajícími na hlavního hrdinu, náhle díky kroužící kameře okolo strnulého Donova obličeje diváka neukolébá ... i přes náhle intenzivní potřebu nalézt svého potomka je a zůstává sám... PS: Za zvláštní zmínku stojí jako vždy u Jarmusche skvěle zvolená ,,etiopská" :-) hudba vyvolávající zvláštní nostalgickou, leč neklidnou náladu a obě snová intermezza, tvořící ve filmovém vyprávění jakési významové předěly. (08.02.2007)