Zlomené kvety

Jako ze života. Mého, vašeho, jakéhokoliv. Člověk nemusí být starý mládenec, který většinu dne prosedí a procivi, aby pochopil, o co tomuhle Donu (Juanovi) Johnstonovi jde. Zlomené květiny jsou film, ve kterém je skoro všechno minimalistické - scénář, režie, herecký výkon Billa Murrayho... Ale stejně toho řekne víc než spousta jiných. (25.11.2011)

Don Johnston se (nerad) vydá za svými starými láskami, aby mezi nimi našel autorku anonymního sdělení o jeho otcovství. Jak už to bývá, původní záměr nalézt je pozvolna zastíněn objevem hledání samého. "Jeho" ženy mají podivné rodiny, podivné profese (Sharon "pořádá" skříně, Jessica je komunikátorka se zvířaty), ale na rozdíl od apatického Dona ŽIJÍ. Nakonec se prvotní nezájem o synovu existenci mění v potřebu vidět ho v každém kolemjdoucím klukovi a konečný záběr na Billa Murraye mluví za vše. Ne tak filosofické a omamné jako Cesta Samuraje nebo Mrtvý muž, ale pro mě opět velké potěšení z laskavého fimu, který nikam a na nikoho nespěchá. (14.12.2005)

Bill Murray podle mého moc nehraje, jen tak smutně kouká. Ze začátku filmu jsem si myslel, že mu na to neskočím, protože tohle už tu bylo (Ztraceno v překladu). Jenže v průběhu velmi prostého příběhu jsem si uvědomil, že mě zase dostal, bídák. Na konci (který mě velmi sympaticky překvapil) jsem mu i nějaké to ocenění přál. To stejné platí i o Jarmuschovi, jehož film by měl teoreticky nudit... záhada. (23.01.2006)

Zlomené květiny jsou moje první setkání s Jimem Jarmuschem a jsou setkáním rozhodně příjemným. S hlavní postavou jsem se sžíval dokonale. Tendence hnít doma, okolí neřešit, čekat jak se věci vyvrbí - neboli prakticky vůbec nežít - zná v různé míře asi každý z nás. Don Johnston dostává jednoho dne zajímavý impuls k narušení svého stereotypu. Dopis od jedné z bývalých přítelkyň, oznamující mu, že po světě patrně běhá jeho potomek, ho zprvu nechává chladným, posléze je však kamarádem Winstonem doslova vypuzen na cestu za odhalením. Film není žádným hlubokým poselstvím o rodině a vztazích, soustředí se na latentně, minimalisticky podaný střet Donovi životní letargie s životem jeho bývalek. Životem nijak vyjímečným, ale přeci jen ŽIVOTEM. Děj vrcholí Donovou zoufalou vidinou (ne)nalezeného rozhřešení a zbývá jen duševní zmar, pocit nenaplnění. Poslední záběr mluví za vše, Bill Murray se pro roli dokonale hodil. Trefná ukázka nehezké životní apatie a jejího dopadu na člověka, která je viditelná až v momentě, kdy přijde nenadálý signál s tím něco dělat. (28.03.2008)

Tento film plyne pomalým tempem, které však nenudí, jelikož se neustále něco děje, hlavní hrdina se střetává se svými starými láskami a snaží se přijít na to, která je otcem jeho syna, o němž dosud nevěděl. Za zmínku stojí rozhodně hudba, kamera a taková nenáročnost, ktrou je tato netypická road movie charakteristická. Nemohu najít nějaký správný přívlastek, který bych Jarmuschově počinu dal, takže si vypůjčím od jiných uživatelů - laskavé, sentimentální, nostalgické, melancholické, ale i pozitivní, sebereflexní. (26.05.2012)