Halloween

Typicky bolavý sequel aneb očekávání spláchnuta do hajzlu. Nový Halloween je možná řemeslně kvalitní, ale většinou naprosto bezcharakterní uctívač originálu, který chladně kopíruje Carpenterovy stylistické postupy. A když se snaží o vlastní rukopis a subjektivizuje titulní zlo v potenciálně vrcholných scénách, tak pověstnou přízračnou auru Michaela Myerse paradoxně pohřbívá. Úvod je moderní křeč, která nemá se skrz na skrz temnou jedničkou nic společného, jeden podstatný zvrat si vydatně potykal s demencí a chvílemi si připadáme jak u Wese Cravena (malý hláškující černoch). Alespoň že zbytek je nadprůměrně záživný a občas inscenačně nápaditý slasher, jaký v kinech sem tam bodne. Jako přímé pokračování hororové legendy ale bohužel za moc nestojí... 55% (18.10.2018)

Pokračování, které si původní Halloween zaslouží. Pokud přijmeme ideu, že je dobrý nápad po čtyřech dekádách pokračování točit, tak netuším, jak lépe by to šlo udělat. Na druhou stranu rovněž netuším, co by se muselo stát, aby mě v roce 2018 opravdu nadchnul čistokrevný slasher. V době, kdy jsou vrcholné horory nejenom strašidelné a řemeslně na výši, ale snaží se i o nějaký přesah, stojí prostá vyvražďovačka nutně o stupínek níže. Důkazem, že je Halloween a vlastně celý subžánr reliktem dob minulých, budiž moment, kdy se tvůrci v jednom překvapivém zvratu snaží trochu vybočit a tematizovat nezdravou posedlost publika hororovými ikonami, který působí ve slasheru dost navíc. Byť konceptuálně to dává smysl a zapadá to do logiky děje, v kině jsem se v tu chvíli úplně ošil, že se na plátně děje něco, co do vyvražďovačky nepatří. Jinak je to ale vlastně super. Maskovaný stroj na zabíjení, imunní vůči psychologickému rozboru, americké předměstí, vyděšení teenageři. Chvíle, kdy mladá Alysson narazí na kamaráda napíchnutého na plotě a hystericky běží ulicí, se nejvíce blíží čiré hrůze původního filmu. (20.10.2018)

Dravec nechce umřít, dokud nepokoří svojí kořist. Ale to samé platí o kořisti. David Gordon Green vyřezal a pečlivě nasvítil důstojnou poctu nepřekonatelnému originálu, které mocně brousí ostří famózní soundtrack dokazující, že podobně jako Michael ani Johnovi tunes z osmdesátých nestárnou. Atmosféra je hutná, homage elegantní, kamerové jízdy hladké, lekačky ne úplně invenční, ale atmosféra řízná... nevidím důvod proč se nenechat zas jednou naporcovat. (16.10.2018)

Nevím, proč jsem čekala o mnoho lepší film. A nevím, proč je na tenhle kousek Jamie Lee Curtis tak pyšná. Asi je dobře, že ženské hrdinky a starší herečky dostávají prostor, ale to jim těch tři plus dva scenáristů nemohlo připravit lepší půdu pod nohama? Prostě jsem čekala lepší film. Každopádně, nejsem schopna porozumět Lauriině psychologii a jak se tu naznačuje průběh jejího života. Jak se někdo takhle traumatizovaný a paranoidní stihl dvakrát provdat (a rozvést) a zplodit dceru? Já mám mnohem menší trauma a občas mi i vadí, když jsou se mnou jenom další lidé v místnosti. Přijde mi, že to film má trochu obráceně. Takhle "postižení" lidé se nechovají navenek šíleně, aby potom vlastně žili stejně jako ti "normální" a usilovali o stejné cíle, když navíc očividně nezkouší žádný druh terapie a osudné rozrušení je u ní stejné jako před těmi čtyřiceti lety. Mám problém přijmout to, že by věřila nějakému muži natolik, aby si ho pustila k tělu, a zvlášť ještě potom dalšímu, když s tím prvním to nevyšlo... Šílení lidé se chovají navenek co nejvíc normálně a nenápadně, hlavně před svými příbuznými a známými, ale drží si od všeho odstup, neříkají nikomu své pravé myšlenky a obavy, vytvářejí navenek bariéru a nic nepouštějí do svého prostoru, mentálního i fyzického. Nic. Takže jak občas říkám, že některé filmy člověk neocení, pokud netrpí stejnou psychickou poruchou jako jeho hrdinové/a nebo tvůrci (a to platí, myslím si, překvapivě často), tak tenhle film já osobně neocením proto, že jeho hrdinka netrpí tak, jak by (podle mě) měla. (Začínám se bát, co nám scenáristé vymyslí pro zestárlou Sáru Connorovou.) (14.01.2019)

V těch pokračováních Halloweenů aby se prase vyznalo, nakonec jsem po konzultaci s uživatelem kacator123 a vlastním uvážením přeskočil z druhého dílu původní série k tomuto a až do finále jsem si myslel, že to byla mistrovská volba, když pominu trapně čitelný na ameriku typický feministický podtext, tak debilita si v tom závěrečným slepičinci vysloveně podává dveře (stání u dveří, výstřel do podlahy, atd ) . Rok 2018 a 1978 není v USA to samé, bohužel. (05.04.2020)