Temný prípad - Série 3

Temný případ vraždy malého kluka a únosu jeho sestry vyšetřuje dvojice detektivů, která (na přeskáčku) odhaluje stopy ve třech časových rovinách, dekády od sebe - přesto zůstává pro diváka přehledný. Superlativy si tedy kromě propracovaného scénáře zaslouží jak atmosférická režie, tak především dokonalými maskami podepřené herecké výkony. Pomalejší průběh trochu drhne (nejvíc v posledním díle) snad jen v rozebírání nelehkého vztahu / manželství toho hlavnějšího z nich, psychicky lehce nevyrovnaného, černošského (ano, řeší se to), s Alzheimerem zápolícího. (18.03.2019)

Třetí série Temného případu je rozhodně lepší, než druhá série, ale nedosahuje temnosti, jako v první sérii. Na druhou stranu tu má ale zase zajímavější průběh vyšetřování. To se totiž odehrává ve třech časových rovinách a ty se bombasticky provázejí. Nejhezčí to je v momentech, kdy se časové linie provázejí v jedné scéně. Na to je radost pohledět. Nicméně i herci byli zajímaví a dobře celý seriál doplňovali. Stephen Dorff a Maharshala Ali je dobrá dvojka. V obou případech si na ně herecky ještě zvykám, ale v případě Temného případu si nemohli udělat lepší reklamu. Když se HBO bude držet v podobném tempu, budu spokojen. Temnosti by ale klidně mohli do příště zase přidat… (28.02.2019)

Pri prvej sérii som sedel ako prikovaný. Druhá ma zaskočila tým, že bola úplne iná, ale mne sa páčila. Nica Pizzolatta nikto nemohol viniť z kopírovania. Paradoxne ale práve za to sa na jeho hlavu zniesla obrovská dávka kritiky; ľudia proste chceli vidieť skôr niečo, ako bola prvá séria, než niečo, ako bola druhá. Nic sa zľakol (resp. bol k tomu prinútený?) a tak sa tretia snaží byť kópiou prvej. Mne by to nevadilo. Čo mi vadí, je to, že ostalo pri snahe. Tretia séria je fádna, miestami nudná a akási, čo ja viem... nezáživná? Ústredná dvojka detektívov je fajn (viac asi zábavný Stephen Dorff, hoci Mahershala Ali je zrejme kvalitnejší herec), ale na McConaugheyho s Woodym Harrelsonom sa nechytá ani omylom. Hlavný prípad je najnudnejší zo všetkých troch sezón, vôbec ma nezaujímalo, ako to vlastne celé bolo (preto som bol zaskočený koncom, ktorý na mňa hlboko zapôsobil). Tešil som sa na atmosféru temných amerických lesov, ale aj tu som ostal sklamaný, v podstate tu žiadna nie je a vyzeralo to ako lesík za vaším činžiakom. Bavilo ma skákanie medzi troma časovými rovinami (a vlastne je ich tam ešte viac, ako pozornému oku neujde). Najlepšími scénami sú paradoxne manželské etudy, kedy sa príšerne zraňujú ľudia, ktorí o sebe vedia všetko a práve preto poznajú najcitlivejšie miesta toho druhého. Napriek sklamaniu je tretia sezóna dobrou príšerného zločinu, ktorý rozložil rodinu... ktorá bola pekne rozložená už dlho predtým a on to vlastne len dorazil do konca. (05.03.2019)

Třetí série definitivě potvrzuje, že za podobu nepřekonatelné série první nemůže zdaleka samotný Pizzolatto, ale hlavně Cary Fukunaga, jež ji celou urežíroval. Scénář se tentokrát samosebou snaží brnkat na podobné struny - proměna policejní práce v průběhu doby, úpadek amerického venkova, zkorumpované rodinné klany v pozadí či neschopnost být zároveň plnohodnotným člověkem a plnohodnotným detektivem. Nicméně tentokrát to nevyšlo snad na všech úrovních a nejvíce je na vině mdlá, nudná režie, která valnou většinu záběrů točí v polocelcích, ve kterých se spolu většinou staticky baví dvě postavy, které nijak neinteragují s okolím. Téměř vše, co po nás seriál chce, abychom věděli, nám musí vyloženě říct, odmítá pracovat s obrazy. Co se týče samotného scénáře, jedná se o prvotřídní Pizzolattův trolling, kdy detektivní práci sleduje v třech obdobích, kdy v prvním se ústřední detektiv zamiluje do učitelky, ve druhé spolu řeší manželskou krizi a ve třetím, již bez ženy, trpí senilitou. Jestli si říkáte, zdali zrovna tohle nejsou od počátku detektivních příběhů ty nejhorší situace, které může divák, jež si pustil seriál o vyšetřování zločinů, zažít, tak bingo. Vztahové peripetie jsou ještě ošperkované naprostou neschopností postav spolu mluvit a dostávat alespoň trochu smysluplné odpovědi na své otázky. Poslední díl je pak skutečně vrcholem flustrace, kdy musíme sledovat, jak hrdinova manželka se pořád dokola na něco ptá a on jí na to ani jednou nedá žádnou smysluplnou responsi. Trvá to nekonečně dlouho a celou dobu sledujeme jenom jejich zaostřené tváře. A co se týče případu? Vlastně žádný ve výsledku není. Jak totiž říkám, ten scénář je prostě trolling. Dokážu si představit, že se schopnějším a jediným režisérem, by Pizzolattova vize mohla zasáhnou správná místa, ale takto, pokud ji nikdo nedokže představit v nějakém vizuálním kontextu, je to jen nabubřelá nuda k posrání. Spousta kritiků třetí sérii chválí, že oproti rozdivočelé a nihilistické sérii první konečně True Detective dospěl. Je to pravda, dospěl. A jako všechno, co je označováno většinou za dospělé, je to zaprdlé, nudné a neinspirativní. (08.04.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)