Kovboji

Kovbojové jsou jednou z četných variací na téma rozpad rodiny. Nezletilá Kelly zmizí uprostřed veřejné slavnosti a rodiče zjišťují, že za tím stojí románek s muslimským mladíkem, který koketuje s fundamentalismem. Útek z domova má vyřešit rozpor mezi přízemním světem rodičů a vysněným světem islámské komunity žijící v duchu těch nejlepších tradic muslimské obce. Dvojice zmizí v nepřehledném terénu islámských skupin roztroušených po Evropě. Zatímco matka se po zjištění, že dívka odešla dobrovolně a je naživu, s odchodem dcery záhy smíří a dokáže se těšit s vnoučat, které nikdy neviděla, pro otce se stává hledání dcery a její vyrvání ze spárů svůdce životní posedlostí, které obětuje postupně přátele, manželku, majetek i veškeré zázemí. První část vyprávěná z pohledu otce je realistická, hořká a působivá - s dovětkem, že nejméně sympatickou postavou je právě arogantní, frustrovaný, násilnický otec, který se celou dobu chová jako slon v porcelánu. Bin Ládin by byl bezpochyby příjemnějším společníkem a větší empatii by snad měl i Mulla Omar. V druhé části přebírá otcovo poslání syn a děj se přesune do vzdálených končin Středního východu až na afghánsko-pákistánské pomezí, kde jsou frekventovanými slovy Al-Kaidá, Taliban a džihád. Tahle část je divácky atraktivnější, ale zároveň v mnoha ohledech výrazně nedůvěryhodná, zjevně přitažená za vlasy. Rychlost, s jako je Kid osloven specialistou na vyjednávání ohledně obětí únosů a jak bleskově se stane jeho společníkem, musí v těch, kdo mají aspoň minimální povědomí o tom, o jak delikátní a nebezpečné prostředí se jedná, kdy jediná chyba může zničit mnohaměsíční úsilí, vyvolat maximálně shovívavý úsměv. Kovbojové se řadí do tohohle proudu francouzské kinematografie, která se pokouší vyrovnat s novou etnickou a multikulturní situací ve Francii. Pravda, ne úplně přesvědčivě, ale když nic jiného, aspoň nastoluje nové otázky. Osobně jsem měl ne snad zásadní, ale přece jen problém s útržkovitým způsobem vyprávění, kdy se přeskakovalo o několik let a nemohl jsem se vyvarovat pocitu, že to nejdůležitější se stále řeší mimo objektiv kamery. Existuje řada titulů, která se s podobnou problematikou vyrovnává po umělecké i obsahové stránce lépe. Doporučit se dá Bez dcerky neodejdu, Boží koně a mnohé další. Celkový dojem: 55 %. (12.09.2018)

Je nad slunce jasné, že ten z hlavy jen tak nevymažu. I kdybych se sebevíc snažil, tak to nepůjde. Zanechal stopu, která je tak čerstvá a hluboká, že snad ani nechci. Perfektní, dokonalé představení, táhnoucí se několik let, které Vás přišpendlí k židli, aby Vám při závěrečné scéně vystřelilo mozek z hlavy. Je důležité najít někoho, koho jsi mnoho let neviděl. Mnohem důležitější je fakt, když zjistíš, že už si ho dávno předtím ztratil... (26.09.2016)

Film nejspíš moc lidí neuvidí, ale nedivil bych se kdyby byl nařčený z tendenční muslimské tematiky. Byl poprvé uveden na Cannes festivalu 2015, scénář tedy musel být kompletní minimálně rok předem. Poté jsem narazil na interview s Bidegainem, kde říká, že na scénáři začal pracovat před 5 lety, tedy v době kdy konotace slova muslim byly úplně v jiných sférách. -- Brilantně vystavěný epický scénář, který může svou strukturou připomenout několik let starý vynikajicí americký indie film (prozrazení názvu by mohlo naznačit dějový zvrat) umírněně zrežírovaný bez laciných emocí nebo násilí. Francois Damiens a Finnegan Oldfield jako otec a syn jsou vynikajicí a pětadvacetiletého Oldfielda si dokážu představit jako evropskou hvězdu budoucnosti, netuctový obličej, který na svůj věk působí mnohem dospěleji (trochu mi připomíná Toma Hollanda). Bidegain je expert na scénáře, které se odehrávají během delšího časového úseku a zametl se mnou i ve svém režijním debutu. Dokázal bych si ten film představit ještě o 15 minut delší. Poslední scéna bude při bilancování patřit mezi to nejlepší, co jsem letos viděl a Bidegain hrdě vystoupil ze stínu Jacquese Audiarda a minimálně v souboji s jeho Dheepan u mě vyhrál. 9/10 (25.03.2016)

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na formu vyprávění, která neznatelně posunovala čas klidně i o roky dopředu, aby odvyprávěla do konce už dost tak komplexní příběh. U něj jsem se opět ubezpečil, že Francie je aktuálně nejaktivnější zemí, která filmově zbrojí proti Muslimům. Zřejmě je to to poslední, co si vůči situaci v jejich zemi můžou dovolit. A tady se s tím opravdu nesrali, to se musí nechat. Nicméně klobouk dolů za to, že režisér se nebál snad takových 20 let vyprávění smrsknout do necelých dvou hodin a ještě příběh vyprávět nejen ve Francii, ale i na Blízkém Východě a zahrnout do příběhu jednu výraznou hereckou americkou persónu, která do filmu velice zajímavě vstoupila, aby z něj zase velice nenápadně vystoupila. Nebýt sem tam zbytečně dlouze rozvleklých scén, bylo by to na pět hvězd. To jsem si ale uvědomil až v závěru, který mě totálně sejmul. Konečně tedy zase Francie, která na plno odvedla svojí práci. (22.10.2016)

Na kovbojskom večierku sa stratí dcérenka a tato je z toho pekne vytočený. A má byť prečo, keď sa dozvie celkom nekovbojské meno jej priateľa, s ktorým zmizla. Film je o nikdy nekončiacom hľadaní, ktoré nezastaví ani smrť. Zdalo by sa, že bude podľa šablóny hľadá-a-nájde alebo hľadá-a-nenájde. Nič z toho, je skôr o tom, aké prekvapenia nachystá osud a aký môže byť nevyspytateľný. Taký je aj tento film s mrazivým záverom, ktorým popiera to známe, že krv nie je voda. –––– Idú jej podľa vás aj prírodovedné predmety? Napríklad fyzika, chémia? – Tá má hlavu na všetko. –––– Namáhaš sa zbytočne. Tvoja dcéra ti už nepatrí. (02.12.2017)