Benedetta

Nic proti námětu, zpracování do velké míry upoutalo pozornost, ale trochu mi v tom chyběla syrovost, smrad a špína od Toma Tykwera, kterou uměl prodat v Parfému - Příběhu vraha a taky očividně chyběl odhadem asi dvojnásobek rozpočtu - podle IMDb je Benedetta za 24 mil. dolarů, Parfém stál toho času 60 mil. dolarů. A podle stejného zdroje si Benedetta nevydělala, Parfém ano. Nejsou si oba filmy příliš vzdálené, zejména, co se hlavních postav týče. A bylo fajn si dát po řadě hollywoodských produkcí pěknou francouzštinu. Co se týče vzruchu a protestů okolo uvedení, tak není o čem. Ano, puritáni žijí s klapkami na očích a nechtějí si ani připustit vyobrazení něčeho, co je v kontextu církevních hříchů jen kapka v moři a velmi uvěřitelná kapka. To bych hned mohl připomenout Spotlight, který ani nemusí do středověku, aby zalomcoval přesvědčením dokonalé čistoty nejen církve, ale celých komunit. Na Benedettu jsem vánočně navázal Kmotrem III, ten církev taky nešetřil. (26.12.2022)

Paul Verhoeven je králem i po oslavě osmdesátky. Ten člověk je jednoduše génius. Byl jsem do snímku vtažen, celou dobu udržován v napětí, neustále přemýšlel, jestli je Benedetta opravdu světice nebo vypočítavá mrcha. A do toho všeho není divák ochuzen o Verhoevenův typický režijní rukopis plný vášnivého sexu a násilí. Ale mou oblíbenou postavou se stal papežský nuncius v démonickém podání Lamberta Wilsona. Ať už budou reakce jakékoli, Benedetta nikoho nenechá chladným a právem se řadí k Verhoevenovým nejslavnějším a nejznámějším snímkům. (04.12.2021)

Soudě dle recenzí a komentářů má Verhoeven specifické kouzlo, skrze které dokáže s každým svým filmem diváka překvapit tím jak něco dekonstruuje ačkoli on v zásadě celý svůj život nedělá ale vůbec nic jiného. Čehokoli se vždycky dotknul - žánr, společnost, historické období, zeitgeist, charakterové studie či předloha - to rozložil až na maso, nihilisticky se tomu vysmál, dropnul mic a šel se věnovat nějaké další revizi. Benedetta je zajímavé prolnutí jeho dřívějších snímků Flesh+Blood, (exploatace středověku plného špinavých banditů, morových ran, zdegenerovaných zástupců církve a nahatých nevěstek) Showgirls/Keetje Tippel (ambiciozní žena využívá své tělo, aby se po zádech ostatních vyšvihla v emeritním zkostnatělém světě) a Basic Instinct (až do úplného závěru zachovaná ambivalence a nejistota v tom, kde se skrývá pravda a zdali je třeba po ní pátrat). A zaujalo mě nakolik zpracovává téma nábožné extáze jako erotické zkušenosti podobně jako Bessonova Jeanne d'Arc. Poslední dva Verhoevenovy filmy pod francouzskou produkcí se vyznačují jednoznačně nejlepšími scénáři, které kdy měl k dispozici, bohužel však zároveň i nejošklivější režií. Benedetta často vypadá jak záznam z muzikálu, působí strašně inscenovaně a uměle. V tomto rámci pak je vtipný, že nejlépe zde fungují erotické pasáže, protože upomínají obvyklá porno videa, která máte o tab vedle. (09.03.2022)

Pokiaľ si prečítate, o čom Benedetta je, tak asi by ste ťažko predpokladali, že by vás niečo podobné mohlo vyše dvoch hodín v kine baviť a to ani nemusíte byť hard core arťák. Ale keďže to natočil Vrehoeven, tak je to predovšetkým film jeho autorského štýlu a pokiaľ vám od začiatku film sadne, tak budete hltať každú scénu, dá sa povedať, že bez výnimky. Len treba rátať s tým, že sex a mučenie tu nie je skoro vôbec explicitné, premýšľanie nad filmom je tu stále dôležitejšie, než potešenie zo sledovania lesbických scén dvoch mníšok. (03.05.2022)

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)